Cirkevnimajetek.cz


English English



Názory

Zdroj: Daniel Raus, ČRO

"Ve středu prošel Sněmovnou zákon, který má vyřešit vztahy církví a státu. Byl přijat těsnou většinou, navíc po peripetiích s rebelujícími poslanci ODS. Příznačné je, že ani v jeho označení nepanuje shoda. Jde o „církevní restituce“, o „zmírnění starých křivd“ nebo o „narovnání vztahu“ mezi státem a církvemi? Možná je v něm všechno dohromady." Více zde.

Názory | 27 01 2013 - 22:37

Zdroj: ČBK, autor Monika Vývodová

V posledním čísle týdeníku Ekonom (11/2012) byla zveřejněna značně podjatá tematická reportáž o církevních restitucích. I generální sekretář ČBK Mons. Tomáš Holub odpovídal na dotazy redaktora Josefa Pravce, které měly být zapracovány do článku, nicméně ve výsledné reportáži jsou značně vytrženy z kontextu nebo nebyly vůbec uveřejněny. Z toho důvodu, i pro lepší orientaci v této problematice, přínášíme otázky a odpovědi tak, jak byly do tohoto periodika zaslány.

1. Jaký je hlavní argument pro to, že katolická církev svůj majetek opravdu vlastnila?

Subjekty katolické církve byly jako vlastníci zapsány v pozemkových knihách, tedy v předchůdci dnešního katastru nemovitostí. Žádný režim nikdy nezpochybnil fakt, že církvi majetek patřil. I komunistický režim znárodňoval majetek církví stejným způsobem jako každý jiný majetek v soukromém vlastnictví. Nehledě na to, že žádná seriózní právní analýza, která byla na toto téma zpracována, nezastává názor, že by církev nebyla vlastníkem svého majetku.

S tím souvisí i nález ústavního soudu Pl. ÚS 9/07 z 1. července 2010, který prohlašuje legislativní nečinnost Parlamentu za protiústavní – v odůvodnění Ústavní soud odmítá názory, že by majetek církvi kdysi nepatřil.

2. Měl církevní majetek za první republiky veřejnoprávní charakter?

Až do roku 1950 u nás žádné „veřejnoprávní“ vlastnictví neexistovalo. Vlastnické právo bylo pouze jedné povahy. Československý stát po roce 1918 považoval církev za vlastníka svého majetku. Důkazem toho je i pozemková reforma, která zacházela s církevními majiteli jako s kterýmkoli jiným soukromým vlastníkem a tzv. veřejné vlastnictví, tedy vlastnictví státu, krajů či obcí bylo naopak ze záboru vyloučeno. Konfiskovat něco sobě samotnému (tedy státu) nelze.

3. Je představitelné, že by i dnes hospodaření církví s majetkem, který jim bude vydán, podléhalo podobným omezením a státnímu dohledu jako za první republiky, respektive za Rakousko-Uherska?

Teoreticky by to mohlo být představitelné, kdyby stát nejen navrátil církevní majetek, ale i přispíval na církve a platy duchovních (tzv. kongrua) jako za Rakousko-Uherska nebo za první republiky. Pokud však bude současný návrh zákona o majetkovém narovnání schválen a tím bude ukončeno financování církví, tak to jako představitelné nevidíme. Nicméně omezení platná pro ostatní právnické osoby, budeme plně respektovat.

4. Bude dohoda o majetkovém vyrovnání podléhat souhlasu Svatého stolce?

Ano, bude, ale neznamená to, že se Svatý stolec stane majitelem navráceného majetku. Majitelem budou jednotlivé farnosti, řády a kongregace, které tento majetek také vlastnily v roce 1948.

5. Proč katolická církev usiluje o tak rozsáhlý majetek, když počet věřících klesá?

Interpretace údajů z posledních výsledků sčítání lidu je velmi složitá, zvláště proto, že téměř polovina národa odmítla otázku náboženské víry stejně jako i státní příslušnosti ve sčítacích formulářích vůbec vyplnit. Nicméně na základě našich údajů, které máme k dispozici (což ostatně potvrzuje i sociolog Zdeněk Nešpor), příslušnost k etablovaným církvím jak v České republice, tak i ve zbytku Evropy, klesá jen pozvolna. Vrácením majetku budou také alespoň částečně napraveny křivdy, které byly vůči církvím spáchány totalitním komunistickým režimem a snad i pro církev bude tedy platit, že co bylo ukradeno, musí být vráceno. Je zapotřebí také dodat, že podíl na navráceném majetku, který historicky patřil katolické církvi, bude rozdělen i mezi nové církve, které v roce 1948 neexistovaly.

Názory | 20 03 2012 - 12:08

Zdroj: www.cirkev.cz   

V současné diskusi kolem tzv. "církevních restitucí" je často, mimo jiné, nastolována otázka historického vlastnictví církevního majetku. K tomuto tématu jsme připravili komentář historika a politologa PhDr. Michala Pehra:

Církvi majetek stejně nepatřil

Nejenom v našem prostředí se velmi často setkáváme s demagogickým argumentem, že církev nikdy majetek nevlastnila, protože to byl majetek panovníka respektive státu a církev ho měla jen propůjčený, a tudíž stát si ho mohl kdykoliv přivlastnit. Tento „oblíbený“ argument kritiků církve využívá skutečnosti, že vývoj vlastnictví církevního majetku prošel po právní stránce složitým procesem, a navíc mnohdy se stal cílem zájmu nejrůznějších „nenechavců“ nebo chceme-li nejednoho státu, panovníka či diktátora, protože církev se mnohdy jevila jako snadnou obětí, nemající často žádné mocenské prostředky.

Pravdou je, že ve středověku nebo i později skrze patronátní právo jsme svědky nejrůznějších interpretací církevního majetku a snad právě proto jsme v této době svědky i boje duchovní a světské moci o nadvládu.

Historický vývoj však potvrdil vlastnictví církve, která získala majetek v průběhu staletí různým způsobem. To nebyly jen dary panovníka či knížete, který mohl církvi majetek odejmout. Velmi často totiž církev majetek získala historickým vývojem na základě nejrůznějších intencí, příspěvků věřících, odkazů, darů ale i koupí a také na základě své vlastní hospodářské činnosti.

O tom, že církev je právoplatným vlastníkem svého majetku, nepochybovalo ani prvorepublikové Československo, který ač někdy protikatolicky naladěno uvádělo vždy příslušnou církevní instituci jako právoplatného vlastníka. Je nepochybné, že kdyby existovaly jakékoliv pochybnosti o vlastnictví, tak už meziválečné Československo by tento majetek zpochybnilo a snažilo se jej získat ve svůj prospěch, ale to se nikdy nestalo. To až v pozdější době jsme svědky nemístného zpochybňování, kdy komunistický režim zabavil podstatnou část církevního majetku s cílem ji ekonomicky ovládnout. Stále platné (proti) církevní zákony z roku 1949 jsou toho dokladem.

                                                                                      Autor: PhDr. Michal Pehr

Názory | 5 03 2012 - 10:03

Na základě rozhovorů, které spolu vedou představitelé většiny církví v České republice, mohu říci, že církve si velice dobře uvědomují svízele dopadů hospodářské krize na každého člověka. Krize je věc časově omezená a pokud je nutné šetřit, pak je to třeba dělat, ovšem s tím, že budou soustavně vyhledávána a zefektivňována právě ta místa, kde se nejvíce rozhazuje a nemoudře utrácí. Jakmile se tak děje, pak jistě každý dočasné zmrazení, příp. i snížení platů, přijme a unese. Podmínečnost předchozí věty naznačuje, že není neoprávněný dojem, že se stát stále ještě nejvíce hojí na malých a velké nechává proplouvat.

Záležitost financování církví však souvisí s jedním docela pikantním bodem. Stojí na faktu zabrání církevního majetku státem v roce 1948. Šlo o majetek, který stát dodnes ani nevrátil, ani neproplatil a vlastně ani nijak zásadně neposunul k řešení. Jsou snadno dostupné dokumenty, zpracované nezávislými ekonomy, které říkají, že kdysi zabavený majetek církví za dobu, kdy jej stát drží, vynesl státu o 168,8 mld. Kč více než kolik stát vydal na církve. Hrubým přepočtem pak z toho vyplývá, že státem zabavený majetek církví každoročně přispívá do státního rozpočtu o cca 2,5 mld. Kč více než kolik stát vyplatí církvím. Pokud se tedy dnes jedná o to, aby platy duchovních byly o 5-10 % sníženy, pak to znamená, že církve dostanou o 80-160 mil. Kč méně než jindy a o to se pak navýší výnos pro státní rozpočet ze strany někdejšího církevního majetku církví a církví samotných. Pokud společnost a vládní představitelé uznají, že je třeba, aby církve dotovaly stát, pak se taková vynucená „dobročinnost“ ze strany církví již musí dít na úkor jednotlivých zaměstnanců církví. A kvůli tomu pak průměrný měsíční plat duchovních půjde níže ze současných cca 16 tis.Kč (nikoliv 22 tis. Kč, jak je někdy uváděno).

Výše uvedená skutečnost se stále spíše zamlčuje než zveřejňuje, ona totiž vše pak staví do jiného světla. Podle ní to vůbec nejsou daňoví poplatníci (a už vůbec ne nevěřící a ti, kdo do církví nepatří), kdo platí ze svých daní církve, ale jsou to církve prostřednictvím jim zabaveného majetku, kdo dotují státní rozpočet, což pak dovoluje krýt i takové náklady jako jsou předražené zakázky, nesmyslné benefity a rozmařilost podle zásady z cizího krev neteče.

Církve a duchovní nebudou těmi, kdo budou stávkovat kvůli platům. Ocení však a uvítají, když žurnalisté, těšící se obrovské důvěře ze strany společnosti, budou informovat přesně a komplexně. Problematika majetkového narovnání mezi státem a církvemi a její populistické zneužívání jsou půdou, kde můžou cílením za pravdivostí vykonat velice mnoho.

Joel Ruml Synodní senior ČCE

Aktuálně, Názory | 26 09 2010 - 18:57

Dotčený poslanec Schwippel a jeho odplata - titulek blogu Aktuálně.cz, který nám synodní senior Českobratrské evangelické církve dovolil zveřejnit na našich stránkách.

 

Náboženská platforma ČSSD uspořádala ve čtvrtek 12.6. seminář k tématu Církve a majetek. Řečníků byla celá řada, jak s právním, ekonomickým, tak i teologickým vzděláním. Mezi námi seděl i pan poslanec Jan Schwippel. Posluchačů bylo hojně, možná sto.

Jako úvodní poznámku pro ty, kdo si většinou udělají názor o celém článku už na jeho začátku, předesílám toto – za poslední týdny a měsíce dlouhých jednání jsem nenabyl dojmu, že se církve kdovíjak třesou na majetek a nezaznamenal jsem ani náznak toho, že by jediným vnosem církví do nedávného jednání se státem, byla podmínka, aby peněz bylo co nejvíce. Církve šly do jednání se státem proto, že jako součást této společnosti rozumí závazku, který si nový režim sám stanovil. Totiž, že majetek ukradený předchozím režimem bude zvláštním zákonem řešen. Pokaždé, kdy byly církve zvány, byly připraveny jednat a to ve vzájemné ochotě dohodnout se a jednat věcně a cílevědomě. Poslední navržený způsob řešení, i když kompromisní, byl zatím tím nejlepším, co vlády našeho nového státu dokázaly za poslední desetiletí jako plnění svého letitého závazku nabídnout. Proto církve toto řešení přijaly a spolupracovaly na něm. Proto se dnes nemohou vyjadřovat k něčemu, co existuje jen v podmínečném a přacím tónu tvůrců jiných alternativ.

Byl jsem požádán, abych se ve svém příspěvku na čtvrtečním semináři zaměřil na otázky např. proč církve chtějí majetek, co s ním budou dělat, nemají-li spíše být chudé, apod. Kromě jiného jsem okomentoval běžně šířený názor, že církve mají být chudé. Tvrdí to většinou ti, jejichž záměrem je být bohatý a vychází to ze společnosti, která neúměrně času věnuje tomu, aby bohatla, a nelení pro dosažení tohoto cíle bojovat, stávkovat a rozhořčeně prosazovat svou. Připadá mi pokrytecké, že ten, kdo chce být bohatý, vcelku beztrestně a jednoduše určuje, kdo má být chudý, a tedy nepřímo uznává, že své bohatství bude budovat také proto, že druhému přikáže chudobu. Nehledě na to, že názor o chudobě církve lze jen stěží opřít o svědectví Bible.

Církve jako viditelná společenství i nyní majetek vlastní, snaží se s ním hospodařit tak, aby podporoval jejich hlavní poslání. Mají jej především proto, aby mohly přinášet do života společnosti něco, co kladně oceňuje bezmála 35% společnosti. To je největší skupina společnosti soustředěná k nějaké jednotící myšlence, oproti zbytku 65% společnosti, roztříštěnému do neskutečného množství nepřehledných, protichůdných a neměřitelných stran, komunit, spolků a organizací s největším dílem těch, kdo si užívají svou ztracenost v davu nebo blíže nedefinovanou a nezávaznou svobodu (případně jimi trpí). Církve opakovaně a stále tvrdí, že pokud by onu náhradu (částečnou a kompromisní) dostaly, pak ji nebudou používat k nákupu luxusních aut, budování sídel s bazény a heliporty, případně k jiným krokům dávajícím na odiv majetek, ale k opravám svého majetku, k službě, kterou budou moci rozšiřovat. A samozřejmě budou vytvářet rezervu, aby mohly žít, až financování církví státem skončí. To se ale někdy složitě vysvětluje tomu, kdo je vnitřně zatížen strachem, že víra v Boha jej ohrožuje a svobodu druhému hodlá patřičně znechutit. Ale tak to bylo a bude vždycky.

Pan poslanec Schwippel to poslouchal a jak později nepřímo přiznal, s touto částí neměl problém. Dotklo se ho něco jiného. Říkal jsem také, že si nedovedu představit historickou posloupnost změn jinak, než že nový politický systém ponese odpovědnost za systém předcházející, nehledě na to, že by bylo pokrytecké, kdyby z dob komunismu převzal jen něco, vybral si a odmítl se komplexně zabývat všemi negativními důsledky minulého režimu. Takto teoreticky to je akceptovatelné. Prakticky to ovšem rovněž znamená, že my, kdo jsme za komunismu žili, se strachem nebo s nadšením, jej podporovali, musíme ten samý vztah k minulosti přijmout také. A vzít ji se vším.

Posloucháte-li argumentaci o tom, že bude nejlepší ukradený majetek církvím nevracet, nenahrazovat a celou problematiku zamlžovat /bez ohledu na to, že si to nový režim hned zkraje sám sobě zákonem uložil a blokací majetku si příští řešení připravil (§29, zák.229/1991 Sb.)/, neubráníte se dojmu, že se společností nese zvláštní, neupřímný tón. Je to jako když hlavní slovo patří zloději. Ten vyhlašuje: ‚Ukradené ti nevrátím, protože máš být chudý, proto si vše nechám. Ukradl jsem ti majetek, ale nevrátím ti nic, dokud neprokážeš, co jsem všechno ukradl, jak jsem to ukradl, a pokud se mi tvé vyjádření nebude líbit, nevrátím ti také nic. Ukradl jsem ti majetek, ale protože nevím, jak majetek užiješ, nevrátím ti nic, a když se mi nebude líbit, jak majetek užiješ, nedostaneš zase nic. Ukradl jsem majetek, ale kolik majetku bylo, rozhoduji já, jako zloděj, nebo ten, kdo na původně nakradeném dobře vydělává. Ukradl jsem, předal jsem majetek svým dětem, ale protože jsem ho ukradl přece já, děti nic vracet nebudou.‘

Po tomto popisu nálad postkomunistické společnosti se pan poslanec Schwippel cítil dotčen. Neměl jsem důvod se mu omlouvat, jen jsem potvrdil, že to pro mě vyplývá z našeho nedořešeného vztahu k dědictví minulosti a našemu životu v něm. Odkud si stále neseme naprosto pokřivený názor na vlastnictví, ochranu soukromí, uznání práva a odpovědnosti. Protože před tím, jak nás minulost deformovala, pouze zavíráme oči, tušíce, že takový deformující režim mohl existovat i díky nám, mlčícím, strachujícím se, nebo i manifestačně volícím apod. Jsem si skoro jist, že tušíme, jak jsme tou dobou, alespoň my ze střední a starší generace, ovlivněni a jak v nás stále žije. Proto pořád hledáme jak z toho jinak a snáze vybruslit, aniž bychom si své postižení minulostí museli přiznat. To však nejde a pak se motáme v kruhu.

S panem poslancem jsem si na závěr ještě trochu popovídal a rozloučili jsme se.

Včera mi to vrátil. Vlastně ne, jen prozradil, proč se cítil dotčen. On už ve čtvrtek navečer asi věděl, co chystá. Že jeho iniciativa míří k založení komise, která bude hodnotit, zdali církvím něco dát a zdali se závazkem, který stát má, vůbec nakládat poctivě a spravedlivě. Do komise byli totiž vpuštěni i dva příslušníci strany, která vše před šedesáti lety nastartovala. Kteří se od někdejší loupeže tisíciletí nedistancovali, radují se stále z toho, že díky deformovanému svědomí mohou mít vliv a kteří nyní budou rozhodovat o způsobu náhrady křivd, které způsobili.

Je to všechno u nás jaksi zamotané, když s pomocí demokratů přímí viníci napravují své viny.

Názory | 20 06 2008 - 08:48

Církve chtějí po státu o desetitisíce hektarů víc, než kolik jim v únoru 1948 patřilo, a Topolánkova vláda jim jde na ruku.Tvrdí to rebelové v ODS Vlastimil Tlustý, Jan Schwippel a Juraj Raninec. Jejich boj proti vládou navrženému vyrovnání s církvemi málem už rozložil celou koalici.Vláda ve svém doplňku, který na jejich žádost nedávno poskytla Sněmovně, uvádí, že k 25. únoru 1948 vlastnily církve a náboženské společnosti 181 326 hektarů lesní půdy a 72 202 hektarů zemědělské půdy. Dohromady tedy církvím podle vlády minulý režim sebral 254 tisíc hektarů půdy. Ty nyní vláda chce církvím z jedné třetiny vydat a zbytek finančně nahradit. A trvá na tom i přes protesty rebelů. Podle nich církve v té době držely jen 170 tisíc hektarů. Vládní komise, která čísla pro návrh zákona vypracovala, odkazuje mj. na publikaci Katolická církev a pozemková reforma, kterou vydal Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR v roce 1996. Věc má však háček. Zmíněná kniha hovoří o jiných číslech. Ta jsou dílem samotného pražského arcibiskupství, takže nejsou státem nijak zmanipulovaná. Podle přehledu církevního pozemkového majetku, který zpracovalo 26. února 1948 pražské arcibiskupství, církev měla o desítky tisíc hektarů půdy méně. Po prvorepublikové pozemkové reformě zůstalo církvím pouze 20 tisíc zemědělské, 140 tisíc lesní a 10 tisíc hektarů drobné zemědělské a lesní půdy patřící k farám a kostelům. Suma sumárum k datu 25. února, což je restituční hranice, za kterou se nesmí jít, církve a náboženské společnosti měly pouze 170 tisíc hektarů. Náhrady by se smrskly O ty by se nyní mělo hrát. Že jde o čísla správná, potvrdil Schwippelovi v osobním rozhovoru také autor zmíněné knihy, historik Ústavu pro soudobé dějiny Karel Kaplan, který se problematikou církví zabývá již desítky let. Se stejnými čísly také pracuje Studie Občanského institutu, kterou zpracoval v roce 1995 tehdejší vedoucí ekonomického oddělení České biskupské konference Mojmír Kalný. Vláda však přesto počítá s čísly mnohem vyššími a odmítá kritiku rebelů, že jde o údaje vycucané z prstu. Otázkou je, proč. Jde o omyl, nebo je záměrem přiznat církvím více, aby se tím zvýšila i suma náhrad? Pokud by se totiž vycházelo z nižších čísel, pak by se při použití vládních koeficientů i s připočtením ocenění budov z vládního návrhu náhrada podstatně snížila. Místo 83 miliard by se podle Schwippela smrskla o čtvrtinu – na „pouhých“ 61 miliard korun. Na problém, že církve vlastnily v roce 1948 méně, než je jim nyní přisuzováno, poslanec upozorňoval i poslanecký klub ODS, jeho výhrady ale zůstaly bez povšimnutí. Schwippelovy výpočty by znamenaly, že vláda by v případě schválení šedesátileté splatnosti při zachování úroku 4,85 % rozdělila církvím 204 místo 270 miliard korun. Což je „slušná“ úspora, o které by se mělo podle rebelů vážně diskutovat. „Tyto skutečnosti pro nás představují zcela zásadní zpochybnění celého vládního návrhu zákona. Podle nás tyto chyby nelze odstranit jen za pomoci pozměňovacích návrhů během projednávání zákona ve druhém čtení. Proto trváme na tom, že se celý zákon musí úplně předělat,“ řekl Právu Schwippel.

A to by mělo být zadáním pro případnou parlamentní komisi, o jejímž vzniku by se mělo ve Sněmovně tento týden jednat. Její vznik je téměř jistý, neboť se pro ni vyslovil i premiér Mirek Topolánek. Ten má ale zcela jinou představu, co by tato komise měla dělat. Podle něho by se především měla stát místem, kde se budou tvořit argumenty pro to, aby vládní verze zákona jako jediná možná prošla.

Publikováno v Právu dne 10. června 2008, převzato ze stránky Jana Schwippela

Názory | 14 06 2008 - 11:11

Za církev chudou (Zdroj: A2 kulturní týdeník, Datum vydání: 14.5.2008)

Česká vláda se po letech diskusí a návrhů rozhodla jednou provždy vyřešit církevní restituce pomocí finanční částky, kterou by převedla na katolickou církev. Existují pochybnosti o tom, zda výše příspěvku odpovídá majetku, jenž by měl být navrácen, ale i názory, které považují bohatství za neslučitelné s křesťanstvím.

Křesťanství, řečeno s Karlem Marxem, začalo v soudobých poměrech v Římské říši jako " výraz skutečné bídy a protest proti skutečné bídě. Bylo povzdechem utiskovaných tvorů, citem bezcitného světa, duchem bezduchých poměrů." Vyslovovalo se radikálně.

Maria, když se doví, že se má stát matkou Mesiáše, zpívá (v Lukášově evangeliu) o Bohu, že " mocné svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou". Její syn v téže linii říká: " Běda vám, bohatí." Křesťanství se v některých situacích snad stávalo opiem lidu, ale bylo tehdy i v dalších dobách inspirací k osvobodivému jednání. V biblické a antické tradice, které se v křesťanství spojily, mají původ novověký humanismus a emancipační projekty. A takové křesťanství nepotřebovalo válčit ani upalovat kacíře, a přesto se šířilo jako oheň. Zapalovalo srdce a přinášelo naději.

Církev bohatá a vlivná

S kristovským křesťanstvím se církev začala loučit počínaje rokem 313, kdy ji císař Konstantin, řečený Veliký, ba dokonce rouhavě označovaný jako Apoštolům rovný, uznal a ovládl. Církev za loajalitu světské moci a za funkci duchovního ramene moci získala vliv a bohatství. V dalších dvou staletích činila z posledních odvážných příslušníků antických předkřesťanských náboženství mučedníky a k šíření svého vlivu čím dál tím více potřebovala represivní aparát.

Dvacáté století dopřálo křesťanským církvím, aby udělaly důkladnou sebereflexi. Na začátku šedesátých let 20. století tuto revizi postojů a znovunavázání na prvotní impuls vyjádřil vlivný dominikán Yves Congar knihou, která vyšla pod českým názvem Za církev sloužící a chudou (1995).

Když dnes slyšíme, jak z televizních obrazovek nejvyšší reprezentanti českých katolíků mudrují o investicích, akciích a cenných papírech, když církevní úředníci už předem (a asi trochu předčasně) promýšlejí strategie na finančním trhu, není to jen politická otázka. Je to otázka věrnosti církví jejich vlastnímu základu. Zakladatel Církve, jak čteme v Lukášově evangeliu, " neměl, kde by hlavu sklonil". Když v církvi vyvolil širší okruh apoštolských mužů, řekl jim jednoznačně: " Neberte si měšec." Ježíšovi spolupracovníci mají být nezajištění. Jejich síla má být síla Slova, jejich mocí má být u nás občas připomínaná moc bezmocných. Církev bohatá a vlivná, to není jen politický problém, to je zrada na Zakladateli a na pravidlech, která Církvi dal.

Nebylo by velkou tragedií, kdyby to s majetkem církví bylo v Česku tak, jak je to v některých jiných demokratických zemích, například ve Francii, kde značná část římskokatolických kostelů včetně katedrál patří státu. Církev tam je vůči politickým a ekonomickým zájmům v Congarově duchu imunní. Nestydatě bohaté " státní" církve v Německu (evangelická a římskokatolická) sice selektivně a někdy účelově ze svého bohatství rozdávají, ale mohutné finanční toky zajišťované státem z daní jejich členů jsou pro ně pokušením pragmaticky kolaborovat s držiteli ekonomické a politické moci.

Pochybná " restituce"

Nutno říci, že liberální nálada v Česku po údajné revoluci roku 1989 vedla k téměř okamžité restituci církevního majetku. Kostely a klášterní budovy s přilehlými pozemky, které byly v pozemkových knihách zapsány na církve, jen je do té doby církve nemohly svobodně spravovat a užívat, byly jmenovitě vráceny církvím a židovským obcím. Tehdy se zrušily i jiné podoby státní reglementace náboženského života, např. nutnost, aby náboženské subjekty byly státem uznány, chtěly-li veřejně působit. Článek 16 Listiny základních práv a svobod uznal náboženské sdružování za suverénní právo občanů. Také už není potřebný státní souhlas k výkonu duchovenské funkce (potřebný v některých případech v některých zemích EU, např. pro římskokatolické katolické biskupy v Německu nebo v poněkud odlišné podobě pro anglikánské biskupy ve Spojeném království). Československý stát po změně režimu a následně dnešní Česko se vůči organizovanému náboženství choval a chová nanejvýš liberálně.

Dalekosáhlé předávání majetku církvím a ostatním náboženským společnostem plánované současnou vládou lze sotva nazvat restitucí. Pečlivost tvůrců výčtových zákonů ze začátku 90. let, kteří právně zkoumali každý jednotlivý případ, je ta tam. Vláda paušálně předává majetek, jehož dřívější vztah k církvi je nanejvýš pochybný. Nevěří jí v tom ani někteří její poslanci. Činí to jménem občanů, kteří jí k tomu ve volbách nedali mandát. Je to vláda zjevně opřená o politickou korupci. Je to panská vláda, vláda s vrchnostenskými manýrami v občanském státě. Okázale opovrhuje míněním občanů (vyjádřeným ve volbách i v průzkumech) i v jiných závažných případech. Hodlá např. omezit státní suverenitu nad částí území v zájmu amerických jestřábů těsně před jejich předpokládaným odchodem z vládních pozic a na konci jejich osmileté válečnické avantýry. Voliči sice podle vládních činitelů měli dost informací a kompetencí k tomu, aby dali dnešní vládě hlasy, ale chybí jim informace a kompetence, aby ovlivnili rozhodování o bezpečnosti státu a o je ho majetku.

Slýcháme o chvályhodném použití prostředků, jež nečekaně padnou církvím do klína. Pokud to někdo odůvodňuje církevním školstvím a církevními sociálními službami, tak - slušně řečeno - upravuje fakta. Církevním školám stát pokrývá výdaje jako školám s jinými zřizovateli (kraje, obce, občanská sdružení, firmy). Je viditelné, že opravdu účinné sociální služby nejsou odkázané na prostředky závislé na majetku a jeho výnosu: například proslulá ADRA závisí na štědrosti svých příznivců v mezinárodním měřítku.

Mohli bychom předpokládat, že výnosné budovy a pozemky, jakož i stamiliardy korun zvýší přitažlivost církví. Jenže zkušenost mluví o opaku. Z jedenadvaceti náboženských uskupení, které mají dnes nárok na to, aby stát pokrýval mzdy jejich duchovních, to čtyři odmítají. Nestojí o tyto peníze od státu. Také nepatří k budoucím nadějným restituentům. Dvě z nich se obejdou (podobně jako raná církev) bez profesionálního duchovenstva, další dvě dokáží pokrýt mzdové, provozní i investiční náklady obětavostí svých členů. A je pozoruhodné, že právě to jsou církve, které v posledním sledovaném desetiletí (1991-2001) mohutně rostly co do počtu členů. Církve dnes spojované s ekonomickou a politickou mocí a s nadějí na větší sousta z restitučního koláče, tři nejpočetnější církve v ČR (římští katolíci, evangelíci a husité) zaznamenaly od roku 1991 prudký propad příznivců (o více než milion, o třetinu až téměř polovinu výchozího stavu).

Současná štědrá nabídka nemovitostí a peněz je pro církve past. Vláda realizující program ve frapantním rozporu s křesťanskou sociální etikou si potřebuje zajistit kolaboraci. Potřebuje umlčet svědomí pastýřů. Zachování věrnosti Kristu v takovém osudovém konfliktu by od zástupců církví vyžadovalo značnou odvahu, zdravou kritičnost a kreativitu.

Autor je religionista.

Názory | 24 05 2008 - 12:20

Otázky položené a zodpovězené v Právu  13. 5. 2008 

Chtěla bych vám vyslovit podporu ve vašem protestu proti způsobu církevních restitucí. Velmi to zavání nečistou hrou, nezapojujte se do ní. Vše musí být přece účetně podchytitelné...

Děkuji za podporu a pro jistotu zopakuji své stanovisko k tzv. církevním restitucím. Jsem pro standardní restituci církevního majetku, to znamená pro vrácení majetku státu, který patřil 25. 2. 1948 církvím a který lze dnes vydat (nebyl prodán, zastavěn atd.), a pro náhradu majetku církví, který dnes již nejde vydat. Přitom finanční náhrada musí být vypočtena stejně jako u všech ostatních restitucí, to je dle zákona a vyhlášky o oceňování nemovitostí. Takový církevní restituční zákon podpořím. Vládní návrh předložený parlamentu takový bohužel není.

Neustoupíte s požadavkem vědět za co a proč zrovna tolik?

Vyplatit náhradu za nevydaný majetek bez prokazatelného a zákonného ocenění opravdu nelze. Pokud by to někdo udělal, musel by počítat se zrušením takového zákona nebo jeho části Ústavním soudem. Následné arbitráže by pak mohly dosáhnout astronomické výše. Za takových okolností setrvávám na výše uvedeném stanovisku.

Proč zcela jednoznačně nepožadujete vypracování zcela nového zákona a jinými lidmi? Současný návrh je zcela evidentním podvodem na občanech, protože je zdůvodňován restitucemi, ale ve skutečnosti jde o jakousi velkorysou dohodu o odstupném.

Zatím doufám, že i vláda pochopí, že musí uvést zákon do souladu s ostatními restitučními zákony a se zákonem o oceňování. Pokud by to vláda neučinila, jsem připraven předložit vlastní návrh založený na novelizaci tzv. zákona o půdě. Taková novela je nejsnazší způsob, jak provést restituci církevního majetku v souladu s restitucí zemědělského a lesního majetku, tak, jak byla provedena podle zákona o půdě vůči fyzickým osobám.

Z jakého titulu si církev nárokuje nějaké vyrovnání?

To, že církve žádají restituci komunisty zabaveného majetku, zcela chápu. To, že církve žádají víc, chápu stěží, a to, že stát chce poskytnout víc, už nechápu vůbec.

 

Názory | 14 05 2008 - 22:59

Můžete krátce shrnout postoj KSČM ke zmíněnému zákonu o církevních restitucích?

V některých médiích se užívá klišé - to, co komunisté ukradli, musí být vráceno. Za prvé musím říci, že to není pravda. Ten majetek nebyl nikdy církevní, byl královský , čili státní. A církev ho měla ve správě. Ale i kdyby byl, poukažme na to, jaký m způsobem ho církev leckdy získala... Od převratu v listopadu 1989 zde existuje restituční princip, který by měl být stejný pro všechny. My s ním sice nesouhlasíme, ale nechť je tedy zákonem, principem, který popřevratová vládní garnitura vyznává, ať už je jakákoliv. S církvemi by se mělo nakládat stejně jako s fyzickými a právnickými osobami. V případě ostatních restitučních zákonů přece platily jiné mechanismy, než teď navrhuje vláda. Neplatilo, že se šmahem vrací na základě nějakých pochybných odhadů. Takže jsme souhlasili a sami jsme také požadovali, aby vláda dodala k posouzení konkrétní výčty a ohodnocení majetku. Ale onen doplněk, který jsme dostali, je snad výsměchem. Ale ještě musím něco dodat. Od počátku roku musí každý, kdo přijde k lékaři, vytáhnout z kapsy minimálně poplatek ve výši 30 korun. Platit 60 Kč za den v porodnici musí i kojenci, kteří ještě ani žádné kapsy nemají. Vláda, která tvrdí, že je problém s financováním zdravotnictví, na jedné straně tahá lidem z kapes třicet a šedesát koruny, a na druhé straně "grófsky" rozhazuje téměř 300 miliard, byť rozložených na 60 let. To mi připadá praštěné. Ale tím nezpochybňuji to, že každý by se měl legálním, rozumným a srovnatelným způsobem podle zákona dostat ke svému majetku. Tedy podle stejné šance, podle stejných principů. Nikdo by neměl být znevýhodňován nebo nadlepšován.

Z rozhovoru otištěného v Haló novinách 9. 5. 2008

Názory | 11 05 2008 - 18:11

Narovnávání majetkových vztahů mezi státem a církvemi je politický evergreen. A tím nejspíše i zůstane. Snaha církví dobrat se majetku v hodnotě téměř 135 miliard korun narazí v parlamentu na nesouhlas opozice, ale také některých koaličních poslanců. Nadto se zdá, že ani na nebesích není této transakci přáno. Kdyby to byla boží vůle, církev by dávno byla v balíku. Jenomže evangelium jasně říká, že spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do království nebeského. Peníze křesťanům škodí, pokud tedy věříme, co o tom řekl Ježíš Kristus. Snad Bůh ve své dobrotě najde způsob, jak onomu majetkovému narovnání zabránit nejlépe hned v prvním čtení! Hádankou zůstává, proč církve trvají na principu, že co bylo ukradeno, má být vráceno. Proč ve své chudobě nevidí záměr prozřetelnosti? Ve skutečnosti se církev domáhá toho, co kdysi získala darem od věřících, kteří nechtěli být majetkem zatíženi! Lidé prostí i ti zámožnější často odkazovali majetek řádům či farnostem v dobré víře, že prospěje něčemu dobrému. Někdy se tak možná i stalo, ale opět čtením evangelia víme, že Bohu je milé, co chudý dá bližnímu z posledního a příliš si necení dobročinnosti bohatých, kteří rozdávají z nadbytku. Bohatá církev nikdy nebude církví vlivnou, alespoň tedy duchovně. To, co má zprostředkovat a chránit, je láska. Ta nejen že je nehmotná, ale je i na hmotě nezávislá, a dokonce se s hmotou nesnáší. Tam, kde církev nemá nouzi o majetek, strádá duchovně. A duchovně je bohatá tehdy, když není zatížena hmotnými břemeny. Tak to prostě je a dobře už bylo: Paradoxně za komunistů, kteří církev okradli a pronásledovali, čímž křesťany duchovně osvobodili a posílili.

Převzato z www.denik.cz/hoffman, 29. 4. 2008

Fotografie a živtopis převzaty z www.hc.sk Ivan Hoffman se narodil 27. 11. 1952 v Martine na Slovensku. začiatkom 70. rokov spoluúčinkoval v duu s Petrom Michalovičom. 1979 spoluzakladateľ združenia pesničkárov Slnovrat 1980 koniec spolupráce s Petrom Michalovičom; vystupuje ako sólista (resp. s gitaristom Igorom Jančárom). 1981 odchod zo Slnovratu. 1983 v piesňach viac zdôrazňuje duchovné témy. 1984 spolupráca so Zuzanou Homolovou a Milošom Janouškom. 1985 účasť na Martinskom Folkfóre, kde získal Cenu poroty. 1987 prispieval do samizdatových časopisov Fragment-K a Bratislavské listy, do Rádia Slobodná Európa a Hlas Ameriky; bohatá koncertná činnosť predovšetkým v Čechách (festivaly Valašský Špalíček, Prázdniny v Telči, Folková noc na Frýdštejně, Náměšť nad Oslavou...). 1989 na pozvanie speváčky Joan Baezovej vystúpil na Bratislavskej lýre; počas Novembrovej revolúcie je jedným zo stálych účastníkov protestných mítingov a autorom neoficiálnej hymny revolúcie Sľúbili sme si lásku, ktorú vydalo vydavateľstvo Opus na SP platni Nech mi nehovoria. 1990 realizácia prvého a zatiaľ posledného albumu Verím, že sa to dá; bohatá koncertná činnosť aj na Slovensku. 1991 koncert v pražskej Lucerne, kde bol aj krstným otcom reedície platne Karla Kryla Maškary. 1992 realizácia autobiografického profilu do cyklu Pesničkári slovenskí. 1993 odchádza zo Slovenska natrvalo do Čiech, kde dnes pôsobí ako novinár a publicista; sporadicky vystupuje v rámci koncertov Slnovratu so svojou dcérou Mariou Hoffman (spev, klávesové nástroje), Petrom Michalovičom a jeho synom Petrom Michalovičom, ml. (spev, gitara)

 

Názory | 3 05 2008 - 09:46

Správcovství a posedlost

Různé vlny nespravedlností prošly naší krajinou. Když se postavíte pod lípu a zahledíte se do kraje středního Posázaví, můžete počítat jednu nespravedlnost za druhou. Co políček, luk a domů změnilo násilně majitele. Kostel, fara či les. Je to jedno. Mostecko zvorala těžba uhlí, které bylo pro blaho všech, ale podkopalo nejen zámek v Jezeří. Podkopává dosud lidské osudy.

Nespravedlnost se nedá zcela napravit. Všeobecná náprava je jen obyčejný lidský sen, kterému je možno rozumět, ale nesmí se mu člověk poddat. Ze správce, který si je vědom, co patřilo jeho otci, dědovi a předkům po pokolení, se stává lehko mstitel, posedlý touhou po majetku a právu.

Správcovství je nedílnou součástí Hospodinova zákona, to není nějaký socialistický výmysl a doktrína podložená chartou lidských práv. Hospodin svému lidu svěřil nezcizitelná práva k majetku. Proto se člověk musí učit vztahu, který několika generacím skoro vymizel a nesmí se dívat divně na šlechtu, která se svého majetku domáhá proto, aby jej mohla předat dále. Starý ústavní soudce jednoho ze starých českých šlechticů otcovsky napomínal, když jenom na chviličku připustil, že by cesty v jeho lesích mohly patřit státu, který si je na knížecím pozemku postavil. Ne nikoli, ani na minutku nesmíte připustit, že by ukradený majetek patřil někomu jinému, než vám.

Na druhou stranu se musíme naučit jinému právu, které není posedlé touhou zařídit konečnou spravedlnost na této zemi. Pokud se člověk sníží k takovému postoji, pak je podobný štěkajícímu pudlovi, který ňafá, aby utrhl alespoň poštmistrovu kalhotu, když se mu noha do mordy nevejde.

Ať je to kněz, rytíř nebo sedlák, nese si zátěž posledlého. Není možné zamést jeho požadavky pod koberec a zrušit všechny blokační paragrafy zákonů a požehnat krádežím. Je třeba citlivě jednat. Ale také není možné žádat všechno. Tato jasnozřivost je nebeská, protože čeká na jinou spravedlnost. V tomto klíně dvou větví naší budoucnosti teď sedíme. A ještě pár let sedět budeme.

 

Církevní majetek či olympiáda

Je jedna podobnost mezi tak zvaným církevním majetkem a olympiádou. A to cena. Na olympiádu by bylo v Praze třeba 88,7 mld a na navrácení majetku církvím a náboženským společnostem je zapotřebí 83 mld. Ne více, protože to násobení do téměř tří set miliard je dané úročením, které postihuje nás všechny při sebemenší půjče, leasingu či hypotéce. O peníze půjde především. Nikdo si dnes nedovolí záležitosti církevního majetku zahodit za hlavu, protože už jenom licitace o zdržování by nedělaly dobrou reklamu doma a ani v Evropě. Ale půjde o ta čísla.

Primátor hl. m. Prahy Pavel Bém vyřkl na veřejné debatě s bývalým viceguvernérem centrální banky Luďkem Niedermayerem vynikajícím způsobem vztahy, které bychom měli vzít k úvaze vůči církevnímu majetku. Předně jako psychiatr s dobrou znalostí lidské osobnosti hlaholil, že když část peněz, která připadne na Prahu rozložíte na několik let investic, tak to v rozpočtu Prahy, který čítá několik set miliard, neznamená až tak moc. Pak se rozzářil, když vypočítal přibližně čtyřicet miliard, které se vrací v zisku každé dosavadní olympiády.

Církevní majetek také není tak moc, když si vezmete, že ho stát bude pomalu odkupovat šedesát let. A že z něj bude mít okamžité zisky, protože jej hned po podpisu smluv může prodávat, převádět na obce a města, grantovat z veřejných unijních fondů. Pokud to nahlédneme z tohoto pohledu, pak je to značná suma zisku. Tedy čekejte, že bude licitace o ceně. Církvím co nejméně, a jak to každý obchodník zkouší na zákazníka: co nejvíce v zisku. Není třeba mlčet ani o zisku v daních. Ze sbírek a darů nemá daňovou povinnost, ale ze zisku na veškerém majetku bude církev jako každý podnikatel platit daně. Samozřejmě budou řeholníci, kteří nedostanou peníze, ale pole a luka, investovat do rozvoje, takže zisku na začátku moc nebude. Ale všude ve světě kláštery dobře prosperují. A navíc uložené peníze v bankách dají vydělat bankám a potažmo i státu.

Když ministr kultury hrozí, že v případě velké licitace a nezájmu o vstřícný způsob jednání zákon stáhne z projednávání, berte to tak, že se chová také jako obchodník. Berte nebo nechte. Olympiáda možná nebude. I primátor si nechává otevřená dvířka a mluví o roku 2020 či 2024, církevní majetek by mohl být. A není žádnou ostudou o něj stát.

 

 

 

Názory | 12 04 2008 - 10:13

Byť ekonom, nedomnívám se, že by při posuzování vládního návrhu na majetkové vyrovnání státu s církvemi měla hrát dominantní roli otázka, zda je návrh maximálně ekonomicky výhodný pro český stát. Existuje přesvědčivá argumentace podporující tvrzení, že předkládaný návrh není pro český stát ekonomicky nevýhodný. Argumentace bere v úvahu rozsah za totality protiprávně odebraného majetku, míru jeho znehodnocení v následujících desetiletích, ušlý zisk poškozeného vlastníka, reálné možnosti státu spáchanou majetkovou křivdu v rozumném čase zmírnit, úsporu, která vznikne státní pokladně, nebude-li muset v budoucnu financovat církevní aktivity, a v neposlední řadě i úlevu řady měst a obcí z deblokace pro jejich rozvoj významných nemovitostí.

Ing. Martin Kupka, CSc. (nar. 1962) je hlavním ekonomem ČSOB a vedoucím oddělení investičního výzkumu, integrujícího makroekonomický výzkum a analýzy finančních trhů s orientací na středoevropský region. Před postem v ČSOB byl vedoucím ekonomického výzkumu ve skupině Patria Finance. Martin Kupka vystudoval matematickou ekonomii na VŠE, postgraduální studia absolvoval na Akademii věd v Praze a v IUHEI v Ženevě. Po roce 1989 se spolupodílel na obnově výuky makroekonomie na Univerzitě Karlově, poté pracoval jako poradce českého ministra hospodářství a od roku 1994 jako analytik pro středoevropské trhy NRI ve Vídni. Po návratu z Rakouska působil Martin Kupka vedle skupiny Patria rovněž v pražské Raiffeisenbank ve funkci ředitele pro strategii a výzkum. Martin Kupka je ženatý, má dvě děti a je mj. členem představenstva České společnosti ekonomické a předsedou dozorčí rady Nadace pro současné umění.
 

 

Názory | 18 03 2008 - 09:15

Polovina obyvatelstva trpí předsudkem, polovina je podle nedávného průzkumu stále proti! Polovina občanů nesouhlasí s navrácením majetku. Dalo by se říct, polovina také stále ještě nepatří do Evropy! Ne církve, ale majetek je svatý! Ani válečným zločincům v Německu nesměl být majetek (pokud nebyl získán krádeží) konfiskován. Patří totiž ještě rodině a jejím budoucím generacím. Adventisté, mormoni či katolíci se nám líbit nemusí, ale jejich majetek musí být stejně svatý jako je ten náš, jinak se přirozeně bude vznášet hrozba i nad tím naším.

(Publikováno na Aktuálně.cz v blogu Alexandra Tomského, celý text najdete zde. Foto jsme přejali z webu RESPEKT.cz)

Alexander Tomský je Politologem a nakladatelem. Po studiích mezinárodních vztahů na London School of Economics a tomistické filosofie na London Institute of Education pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě (1980 – 86), od roku 1983 profesor sovětologie a evropských politických dějin. Po návratu do Čech se stal ředitelem vydavatelství Academia a následně nakladatelství Národního divadla.

 

Názory | 8 03 2008 - 13:25

Oceňuji zejména velkorysost katolické církve vzhledem k ostatním, menším církvím nekatolickým - největší církev si z toho, co se nabízelo, nevzala všechno, co teoreticky mohla požadovat. S něčím takovým se v našich dějinách setkávám poprve. Tím spíše by to byl těžký politický hřích nevyužít tolikeré dobré vůle, ostatně na všech stranách, a proces narovnání státu a církví v obou komorách Parlamentu nedokončit. Udělám všechno pro to, aby svoboda náboženského vyznání byla tímto narovnáním zaručena opravdu definitivně a aby se církve postupně začaly stavět na vlastní nohy.

Petr Pithart (Doc. JUDr.), dnes místopředseda Senátu Parlamentu ČR, je formálním vzděláním právník, sebevzděláním historik a politolog. Narodil se 2. ledna 1941 v Kladně. Do veřejného života vstoupil jako publicista, především jako redaktor Literárních novin. Pak byl tajemníkem interdisciplinárního týmu CSAC pro reformu politického systému. Následoval vyhazov z fakulty a předčasně ukončený pobyt v Oxfordu, další sebevzdělávání a publicistická činnost v samizdatovém, exilovém a západním tisku. Petr Pithart byl mezi prvními signatáři Charty 77. V disentu pak především vykonával editorskou činnost: vydávání časopisů, sborníků (Masarykův sborník, sborník o Tolerančním patentu), organizování bytového semináře pro středoškolskou mládež, pašování literatury ze zahraniční ve velkém. Byl členem redakční rady samizdatových Lidových novin.

 

Názory | 1 03 2008 - 13:57

Vláda nyní předložila věcný záměr zákona a Svaz obcí a měst České republiky je rád, že konečně existuje šance na konečné řešení, protože se všechny zúčastněné strany dohodly, tedy především stát a ostatní církve. Svaz to vnímá jako rychlé přijatelné řešení a doufá, že se již nepřihodí nic, co by této historické možnosti mohlo zabránit. Cílem Svazu je iniciovat a zúčastnit se všech dalších potřebných jednání, ať ve sněmovně či senátu, přesvědčovat své kolegy senátory, bývalé starosty a zastupitele, bez ohledu na to, jakou mají stranickou nebo nestranickou příslušnost ve své obci.

Jaromír Jech byl starostou města Říčany a dodnes je členem zastupitelstva města. V 1994-1997 poradcem předsedy vlády V. Klause pro otázky obecní samosprávy. Od roku 1994 tajemník předsedy Svazu měst a obcí ČR. V letech 1996 - 1998 vedoucí úřadu Ministerstva dopravy a od roku 1998 do současnosti výkonný místopředseda Svazu měst a obcí ČR pro vnitřní vztahy a legislativu.

Názory | 16 02 2008 - 13:22

Z hlediska historického vývoje českých vztahů mezi církví a národem i oltářem a trůnem, tedy mezi vírou a nevírou je tento způsob vyrovnání mezi církvemi a státem nejrozumnější. A vzájemná rozluka a nezávislost může oběma stranám jen prospět.

Slavomil Hubálek (PhDr.) je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Praha. Pracoval jako tajemník a tiskový mluvčí ministra zdravotnictví. Je majitelem společnosti pro psychologické a personální poradenství ALEA- psychologie, spol. s r. o., Praha. Pracuje jako soudní znalec z oboru klinické psychologie a sexuologie. Je spoluautorem a vedoucím devíti dlouhodobých výcvikových a vzdělávacích programů, kurzů, psychoterapeutických výcviků pro psychology, psychiatry a řídící pracovníky. Přednáší sociální psychologii na FSV UK. Spoluautor několika knih, autor asi 50 vědeckých publikací v různých českých a zahraničních vědeckých časopisech, autor mnoha popularizačních článků v oblasti péče o duševní zdraví, moderního mangementu, komunikace, forenzní psychologie, problematiky agresivity, partnerských vztahů, sexuality, tolerance, liberální politiky a občanské společnosti.

Názory | 10 02 2008 - 21:40

Vítám konečné dořešení a vrácení církevního majetku. Za prvé si myslím, že každá krádež by se měla napravit. A za druhé: Toto téma by konečně mohlo zmizet z politické rozpravy, kde bylo záminkou k vytváření proticírkevních nálad. Tak se konečně mohou dostat vztahy mezi církvemi a státem na zdravou rovinu, kam patří.

Tomáš Klvaňa je koordinátorem vládní komunikace programu protiraketové obrany. Diplomat a novinář přednáší na New York University v Praze a je ředitelem pro firemní a právní záležitosti ve společnosti British American Tobacco Česká republika. V roce 2003 absolvoval studijní pobyt na John F. Kennedy School of Government Harvardovy univerzity v USA. Předtím působil jako mluvčí a poradce prezidenta republiky Václava Klause. V letech 2001-2003 byl zástupcem šéfredaktora Hospodářských novin a v letech 2000-2001 komentátorem Mf DNES. V letech 1997-2000 vyučoval jako hostující profesor teorii komunikace na University of Southern Maine ve Spojených státech. V roce 1997 získal Ph.D. v oboru teorie a kritika komunikace na University of Minnesota v USA, předtím vystudoval žurnalistiku na UK v Praze (1992). Je členem České euroatlantické rady, Ministrem zahraničí Alexandrem Vondrou byl v loňském roce jmenován členem vědecké rady ministerstva zahraničních věcí, je členem představenstva Harvard Club of Prague a pravidelně přednáší na mezinárodních konferencích na téma mezinárodní vztahy a bezpečnostní politika. Svými analýzami přispívá do předních českých médií.

Názory | 10 02 2008 - 20:55

Zdá se mi, že je to dobrý krok na cestě k úplnému odloučení státu a církve, po kterém volal už Masaryk. Je to proces, který je nejlepší situací pro nastolení opravdového konstitucionalismu a vlády práva.

Vojtěch Cepl se narodil v roce 1938. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde byl v letech 1964-1989 asistentem, pak tamtéž docentem, později profesorem; působí na ní dosud. V letech 1990-93 přednášel na angloamerických právnických fakultách. V letech 1993-2003 soudcem Ústavního soudu. Publikoval práce o právní filozofii, občanském právu a ústavním právu.

Názory | 5 02 2008 - 19:52