Cirkevnimajetek.cz


English English



Argumenty

Zdroj: MKČR

"Ministerstvo kultury předkládá souhrn nejdůležitějších důvodů, proč je přijetí zákona o církevních restitucích nezbytné." Více zde.

Argumenty | 27 01 2013 - 22:32

Zdroj: František Jemelka, ČBK

V reakci na debatu spojenou s otázkou navracení církevního majetku jsme připravili malý seriál, který ve formě otázek a odpovědí přináší přehledné informace k problematice částečného majetkového narovnání vztahů s církvemi a náboženskými společnostmi. Dnes vám nabízíme druhou, závěrečnou, část.

Jak církev k majetku v minulosti přišla?

Nedá se mluvit o církevním majetku jako jediném bohatém vlastníku. Všechno mělo své určení k zabezpečování konkrétních cílů. Když měla být založena nová farnost, musel být zabezpečen provoz. To znamená, že se muselo pořídit pole či les, na němž se živil farář.  Podobně patřily některé pozemky kostelům. Z výtěžku takových pozemků se opravoval kostel. Majetek biskupství sloužil k zabezpečení domácnosti biskupa a jeho pracovníků, pro zabezpečení kněžského semináře atd.

Někteří tvrdí, že majetek církvi nikdy nepatřil, takže není co vracet.

 Popírání vlastnictví majetku církvemi v minulosti je nepřijatelný ahistorický přístup. V dobách, kdy církev většinu majetku, který se stane předmětem narovnání, nabyla či vytvořila se na vlastnictví či vymezení soukromého a veřejného nahlíželo zcela odlišným pohledem; dívat se na problematiku tohoto vlastnictví jako člověk žijící ve 21. století tedy není možné. Právní dokumenty i legislativa věnované problematice a vzniklé na našem území v různých epochách podstatu církevního vlastnictví nikdy nezpochybnily.

Například již v listině olomouckého biskupa Zdíka o přenesení biskupského kostela od sv. Petra ke sv. Václavovi (datována rokem 1141) nalezneme soupis majetku spadající pod nový sídelní kostel. I v Zemských deskách z dob vlády Přemysla Otakara II. nalézáme písemné doklady o tom, že různé církevní subjekty, jako například biskupství, kapituly, farnosti atd. jsou vlastníky svého majetku.

Rovněž v moderní době bylo vlastnictví církve uznáváno; je tak třeba odmítnout tezi postavenou na tom, že církev měla od josefínských dob majetek jen jakoby v pronájmu. Za vlastníka považoval církev občanský zákoník z roku 1811 i Československý stát po roce 1918. Důkazem toho je pozemková reforma, která zacházela s církevními majiteli jako s kterýmkoli jiným soukromým vlastníkem a tzv. veřejné vlastnictví, tedy vlastnictví státu, krajů či obcí bylo naopak ze záboru vyloučeno. Konfiskovat něco sobě samotnému (tedy státu) nelze.

 Proč chce církev vrátit pozemky, které kdysi dostala od státu darem?

Ano, najdeme ještě kláštery, které dostaly třeba ve 13. století od krále pozemky, na nichž měly vybudovat klášter. Cisterciáci dostávali nejčastěji bažiny, které si měli vysušit a na nich stavět a budovat (například Velehrad). Proč tehdy král zval mnichy do různých krajů své země? Věděl, že dají lidem práci a naučí je novým zemědělským metodám, hospodaření, ale i stavebnictví a to nemluvíme o přímém vzdělávání. Za tuto jejich službu veřejnosti jim dopředu zaplatil pozemkem. Nedělá se dnes totéž, když stát nabízí cizím firmám, které dají našim lidem práci, na několik let daňové prázdniny? Nedává i EU podnikatelům dotace na nová pracovní místa a vzdělávací projekty? Pokud je projekt úspěšný, podnikatel nic nevrací. Ty kláštery tehdy splnily dané projekty velmi úspěšně.

Jak bude s církevním majetkem naloženo po jeho vrácení?

O správu se budou starat jednotlivá biskupství. Použijí ho tak, aby vydělával na výplaty pro kněze a zaměstnance církve v době, až na ně přestane přispívat stát.

Většina polností bude dále pronajímaná těm, kdo na nich pracují dnes. Pro správu lesů vytvoří svou společnost, ale v lese budou asi většinou zase pracovat ti, kteří tam pracují dnes. Výtěžky půjdou do centrální pokladny na výplaty kněží a pastoračních asistentů. Bude-li na víc, budou se podporovat školy a charity.

Budou zase některá biskupství bohatá a jiná chudá?

Rozdělovat se bude podle nového klíče, který by měl být spravedlivý, pokud je to v lidských silách. Počítá se i se solidaritou a spoluprací. Některá biskupství budou asi hospodařit i společně.

Zvládne církev tak velké ekonomické úkoly, když na ně nebyla zvyklá?

Naše generace na to opravdu nebyla zvyklá, ale církev to zvládala po staletí. Proč by to neměla zvládat dál? I když se k církvi hlásí menšina národa, přece jen je to dost velké procento lidí, aby se mezi nimi našli lidé schopní a vzdělaní

Kde vezme v době krize stát 2 miliardy ročně na vyrovnání s církvemi? Neměly by církve počkat, když požadovaná spravedlnost může dopadnout na ty nejchudší?

Dvě miliardy vypadají jako strašné číslo, pokud ho nepostavíme vedle jiných. Například učitelé pohrozili stávkou a školství dostalo na rok o 4 miliardy víc. V novinách čteme, že státní podpora na obnovitelné zdroje činí ročně 35 miliard. Z toho 60% dělají sluneční elektrárny, které vyrostly na nejlepších polích jako houby po dešti, protože se na tom dá rychle zbohatnout.

Na co církev potřebuje majetek? Nemá být chudá? Místo toho má paláce…

Duchovním záleží především na duchovním rozměru církevního společenství, ale vědí, že nejsme duchové bytosti a potřebujeme aspoň skromné hmotné zajištění.  Máme řadu zaměstnanců, kteří mají rodiny. Ty nemůžeme trestat za to, že pracují pro církev. Stejně dostávají platy hluboko pod průměrnou mzdou.

Paláce jsme nebudovali, ale zdědili. Je pravda, že jejich provoz a údržba jsou náročné. Jejich prodej by se však nevyplatil. Těžko bychom za to pořídili budovy vhodnější. Například v Olomouci byla otevřena reprezentační část paláce pro turisty a část domu se opravila z příspěvků EU na turistiku. Historické a kulturní poklady tak slouží lidem.  Nejsme jen udržovatelé památek, ale byli bychom barbary, kdybychom odkazy kultury, která vyrostla z evangelia, zanedbali či ničili.

 

První část seriálu naleznete zde.

Celý dokument v PDF je přílohou tohoto článku.

 

Argumenty | 27 01 2013 - 22:24

Zdroj: František Jemelka, ČBK

V reakci na debatu spojenou s otázkou navracení církevního majetku jsme připravili malý seriál, který ve formě otázek a odpovědí přináší přehledné informace k problematice částečného majetkového narovnání vztahů s církvemi a náboženskými společnostmi. Dnes vám nabízíme první část.

Proč má být vyrovnání s církvemi provedeno?

Jde v první řadě o zmírnění křivd spáchaných za minulého režimu. Stát si nemůže ponechat majetek, který mu nenáleží. Majetkovým vyrovnáním se církve stanou ekonomicky samostatnými a přestanou být hospodářsky závislé na státu. Z dlouhodobého hlediska jde o úsporu. Vyrovnání s církvemi je nutné provést co nejdříve i kvůli stanovisku Ústavního soudu, který opakovaně upozorňuje na to, že nečinnost ve věci vyrovnání státu s církvemi je protiústavní. Soud v roce 2010 potvrdil, že na straně církví existuje legitimní očekávání, že jejich historický majetek bude státem vypořádán, a dostaly tudíž možnost podávat v dané věci žaloby. Takový postup by ale v důsledku vedl k živelnému vydávání majetku nejen státu, ale i obcí, krajů a fyzických a právnických osob. Zákon o vyrovnání je systematický a nestátní majetky z navracení vynechává. Z tohoto hlediska jde o optimální řešení. Velký zájem mají také obce, protože mnohé z nich mají na svém území zablokovaný církevní majetek a kvůli tomu se nemohou rozvíjet, někde dokonce nemohou dělat potřebné kanalizace a inženýrské sítě, či pokračovat ve výstavbě. Tím utíkají i evropské dotace, které by tyto obce mohly získat. Po pravdě to berou jako křivdu.

Jaká je hodnota nahrazovaného majetku?

Celkem byly náhrady vyčísleny už v roce 2007, a to v hodnotě 134 miliard korun. Vycházelo se při tom z údajů, které dodaly církve a náboženské společnosti, a z materiálů Pozemkového fondu ČR i Lesů ČR. Pro ocenění majetku bylo použito průměrné ceny nemovitého majetku v České republice, tedy v podstatě průměru mezi nejdražšími a nejlevnějšími pozemky. Tento výpočet byl ověřen dvěma studiemi, studií Výzkumného ústavu zemědělského a studií společnosti Ernst & Young.

Jaký majetek bude navrácen?

Vydávat se bude jedině ten majetek, který je v tuto chvíli ve vlastnictví státu, nikoli ve vlastnictví krajů, obcí či fyzických a právnických osob. Je to majetek, jejž nyní spravují Pozemkový fond ČR a Lesy ČR. Celková suma se rozdělí. 75 miliard korun bude uhrazeno navrácením majetku a 59 miliard korun bude církvím a náboženským společnostem finančně kompenzováno.

Jak bude vypadat finanční kompenzace?

59 miliard nebude splaceno najednou. Stát se s církvemi dohodl na vzájemně výhodných podmínkách a tato částka bude splácena po dobu 30 let, a to pouze s přihlédnutím k výši inflace. Tyto podmínky jsou výhodnější než ty dohodnuté v roce 2007, které počítaly s dobou splácení 60 let, zvyšovaly právě metodou splácení celkovou hodnotu vyrovnání až na 270 miliard korun. Současná dohoda je tedy daleko výhodnější.

Jakým způsobem bude církev žádat o navrácení svého majetku?

Žádosti budou podávat jednotlivé církevní subjekty – každá farnost či klášter zvlášť. Bude tedy několik tisíc žadatelů, kteří budou muset dokazovat své právo na vrácení. Stát pak případ od případu přezkoumá, zda na to má dotyčný subjekt nárok. Po případném úspěšném završení souvisejícího legislativního procesu budou dotčené církve muset předložit výčty majetku a vlastnictví konkrétních movitostí a nemovitostí (jednotlivých položek) před rokem 1948 prokázat a požádat o jeho vydání. Až na základě této procedury může dojít k průkazným změnám ve vlastnictví zmiňovaného majetku.

Proč církev nezveřejní seznamy majetku, který má být vrácen?

Církve si pro svou vlastní potřebu vytvořily seznamy majetku, o němž se domnívají, že jim má být navrácen. Tyto seznamy jsou interní povahy a nechceme je vydávat. Má to několik důvodů. Jedním z nich je skutečnost, že tam, kde je takový seznam znám, dochází k pokusům buď majetek před restitucí schovat; případně, jde-li o lesy, k jejich těžbě, takže ty pak nemohou přinést potřebný užitek.

Proč není možné použít výčtový zákon?

Výčtová metoda je nevhodná, resp. nemožná hned z několika důvodů. Vzhledem ke standardu rozhodování Ústavního soudu by mohla být označena za protiústavní, neboť by se jednalo o individuální právní akt. Tedy o něco, co Ústavní soud již několikrát zrušil. Český úřad zeměměřičský a katastrální označil tuto metodu navíc za naprosto nereálnou a nesplnitelnou. Je totiž jednak značně chybová, jednak by nebylo možné do okamžiku nabytí účinnosti zákona zajistit „znehybnění“ údajů v katastru, což by vedlo k tomu, že některé vydávané nemovitosti nebudou právně v katastru vůbec existovat či jejich označení nebude odpovídat aktuálnímu stavu.

Proč církev odmítá návrh vytvořit veřejnoprávní fond, který by majetek spravoval?

Takový návrh znamená, že majetek se původním majitelům nevrátí. V podstatě tedy zachovává stav, který máme dnes. Způsob, kdy je majetek roztroušený po celé republice spravován centrálně, naprosto nefunguje a navíc je nesmírně náchylný na rozkradení. Navíc neodpovídá tomu, že církev v historii majetek spravovala decentralizovaně, podle místních potřeb.

Co je příspěvek na chod církví a co se s ním stane?

Stát v tuto chvíli přispívá na platy duchovních, zaměstnanců a na chod sedmnácti církví a náboženských společností. Jen v roce 2011 dosáhly tyto příspěvky výše 1,42 miliardy korun. Pokud by letos zákon o vyrovnání přijat nebyl, příspěvky požadované ze státního rozpočtu by se dále zvyšovaly. Letos totiž uplyne deset let od registrace některých nových církví a náboženských společností. Pokud by tyto získaly ve svůj prospěch podpisy jednoho promile obyvatel ČR, tedy zhruba 11 000 podpisů lidí, kteří nemusí být s těmito uskupeními ani nijak oficiálně svázáni, příspěvek by jim musel být ze státního rozpočtu vyplácen též. Pokud zákon o vyrovnání s církvemi přijat bude, bude příspěvek vyplácen ještě po dobu sedmnácti let. Díky Deklaraci shody, již s církvemi a náboženskými společnostmi uzavřel Jiří Besser, bude první tři roky příspěvek zmrazen na jeho výši z roku 2011 a po třech letech se začne postupně snižovat o 5 % ročně. Díky tomuto opatření se zabrání navyšování vydávaných příspěvků například o valorizaci platů duchovních. Navíc, jelikož je výše splátek přesně určená, může s nimi každý tvůrce státního rozpočtu předem počítat

Co přinese vyrovnání s církvemi českým obcím?

Velkou úlevou bude narovnání zejména pro více než pět set českých obcí. Budou totiž zrušena tzv. blokační ustanovení, která jednak znemožňovala nakládání s majetkem, u nějž nebyly vztahy mezi státem a církví jasné, jednak nebylo možné například na opravy tohoto majetku čerpat dotace. Konečně se obce začnou rozvíjet. Doposud totiž blokovaný majetek znemožňoval schvalování územních plánů a byl spravován z obecních peněz, přestože obci nepatří. Bez schváleného územního plánu není možné čerpat dotace z žádného dotačního programu. Po proběhnutí vyrovnání s církvemi budou majetkové vztahy vypořádány a obce budou moci konečně žádat dotace z programů EU na roky 2014–2020. Majetku, který doposud ležel ladem, se konečně dostane plného využití.

Co přinese církvím a náboženským společnostem?

Církve se stanou ekonomicky nezávislými. Začnou samy rozhodovat o využívání svého majetku, o vlastních investicích, budou hradit náklady spojené s chodem institucí, platy duchovních a zaměstnanců.

 

Argumenty | 27 01 2013 - 22:16

Informace k majetkovému vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi jsou k dispozici na webu Ministerstva kultury ČR

Argumenty | 15 02 2012 - 10:16

Na semináři, který pořádala Náboženská platforma ČSSD zazněla slova ekonoma Martina Kupky, která si můžete ověřit v tabulkách prezentace, kterou přikládáme zde. Obsah výpočtů je jasný: Částka 83mld nepředstavuje žádnou hrozbu pro státní rozpočet České republiky. A může být vyplacena dříve, čímž se výrazně sníží magické číslo 270mld. Za dvacet let splácení úročená částka 83mld představuje číslo jiné: 130mld. Splácení je pro státní rozpočet stejně schůdné, jako šedesátiletá lhůta. Posuďte sami !

Argumenty | 14 06 2008 - 11:29

Pokud si dnes křesťané zahrávají s myšlenkou, že by měla být církev bez majetku a její silou by měla být síla slova, pak je třeba zohlednit nejen text evangelií, ale také dobu, ve které Ježíš svá slova vyslovil. Ale podstatnější je ta argumentace Biblí. V té mnozí plavou, a proto dnes z Bible může citovat kdekterý komunista.

Ivan Odilo Štampach se jim postavil do čela, čtěte zde. A tak si řekl o odpověď. Jak to tedy je? Kristus řekl svým učedníkům: Jděte! Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky. Neberte si měšec ani mošnu ani obuv. S nikým se na cestě nepozdravujte (Lukášovo evangelium 10, 3n). Byl si vědom toho, že i jeho učedníci mají nárok na péči těch, kterým sloužili.

Pravda je celá až tehdy, když také čteme to, co Ježíš ve stejném evangeliu řekl později: „Když jsem vás vyslal bez měšce, mošny a obuvi, měli jste v něčem nedostatek?" Oni mu odpověděli: "Neměli." Řekl jim: "Nyní však, kdo má měšec, vezmi jej a stejně tak i mošnu; kdo nemá, prodej plášť a kup si meč.“ (Lukášovo evangelium 22, 35-36) A jistě to nemyslel obrazně. Když byli učedníci v Jeho bezprostřední péči, nepotřebovali nic dalšího. Ani měšec. A pak je stejným vážným povelem povzbudil a zaopatřil, aby hospodařili svobodně. Sám Kristus nebyl vůbec chudý, měl šaty, o které se hrály vrhcáby. I sprostí a zpití římští vojáci je neroztrhali, ale radši o ně hráli kostky. Takové "sako" nenosil kdekterý vagabund! Ježíš se za svého života nechal vydržovat ze „státních“ peněz, manželka správce Herodova a další ženy jej živily, přesněji: Jana, žena Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnohé jiné, které se o ně ze svých prostředků staraly. (Lukášovo evangelium 8, 3). Byl si vědom svého postavení a své důležitosti. Neměl svědomí z toho, že to tak dělaly.

Ivan Štampach se tedy postavil na stranu kritiků křesťanství. A to nejenom v argumentaci Biblí: Jde totiž o to, že církevní školy a zdravotnická či sociální zařízení jsou financována státem jen cestou příspěvků, které jdou i jiným soukromým školám, ale vůbec ne zcela. Stavbu a opravy nemovitostí, investice do zařízení, akreditační školení pracovníků, vzdělání profesorů a další položky neplatí stát. Na studenta kterékoliv církevní školy – včetně základního, všeobecného i odborného středního školství, vyššího odborného i vysokého - přispívá jen částečně, nikdy ne zcela. Takže o čem je tu řeč? Proč se má uvádět čtenář do fanatického zoufalství chudoby a nespravedlivé přízně církvím, když to není prostě pravda!?

Síla slova je nesporná, ale také i jeho šíření. Kdyby nebylo knihtisku, tehdy čerstvého manufakturního kouzla, nebyl by Luther začal reformaci. Jisté je, že moc slova, které by mělo měnit dnešní svět, potřebuje tlampače dnešních podmínek, v nichž je počet poslů, sdělovací techniky a dalších prostředků. Prostě v tomto klobouk dolů, tady jisté finance potřeba jsou. Nebudou-li je církve a náboženské společnosti mít z narovnání se státem, seženou si je jinak, bude jich méně, ale budou třeba.

Daniel Kvasnička, cirkevnimajetek.cz

Argumenty | 24 05 2008 - 12:24

Shrňme si nejprve známá fakta, která vycházejí z předpokladu, na kterém se domluvily již dávno všechny politické strany s výjimkou komunistů, že je třeba se s církvemi vyrovnat.

Podle vládního návrhu připravovaného od léta minulého roku a potvrzeného souhlasem vlády, řádně předloženého a navíc doplněného v noci z 29. na 30.dubna 2008, by měly církve dostat celkem 83 miliard a řeholním řádům by měla být vrácena část zabaveného majetku v hodnotě 51 miliard. Česká republika by tuto sumu splácela šedesát let, i s úroky by to tedy udělalo 274 miliard. O době splácení se dá samozřejmě ještě diskutovat, a tím se konečná suma může snižovat.

Výčtový zákon, který vyžaduje poslanec Tlustý je jen snahou o nekonečné odkládání, protože jen pozemků, o které jde, je víc než sto tisíc. Ocenit každý z nich by trvalo nekonečně dlouho. Na tom se shodly již všechny předešlé vlády. I argumentace pana Tlustého o ceně za jeden hektar je proto zavádějící.

Podle vládě dostupných informací dne 25. února 1948 bylo církvím a řádům celkem zabaveno 181 326 hektarů lesní půdy, 72 202 hektarů zemědělské půdy a 3 600 hektarů vodních ploch. To, o čem se dnes jedná, představuje jen jednu třetinu všeho zabaveného majetku. Za vlády sociální demokracie v roce 1998 byl odhadnut tento majetek na 104 miliard. Ve dnešních 134 miliardách, což je součet oněch 83 a 51 miliard, je tržní cenou vyjádřena alespoň snaha splatit vnitřní dluh tohoto majetku.

Stát by začal podle návrhu zákona vyplácet náhrady okamžitě, ale až do roku 2030 by přispíval čím dál tím méně na platy duchovních. Církve by se na oplátku vzdaly nároků na vrácení majetku, který je v držení obcí a krajů a s tím i náhrady za ušlý zisk i za živý a mrtvý inventář.

Podle odhadů jen za zrušení patronátů v roce 1949 zákonem 218 o hospodářském zabezpečení církví, podle kterých se o střechy a fasády kostelů starala města nebo šlechtické rody, by církvím náleželo další odškodné asi ve výši 50 miliard korun. I proto nejde v případě církve o restituce, ale pouze o odškodnění, nebo jak se říkalo po roce 1990 o částečnou nápravu škod napáchaných bývalým režimem. Proto rovněž neplatí pro odhady ustanovení zákona o půdě, s kterými argumentuje pan Tlustý. Kdyby se totiž uplatnil restituční zákon, musely by se započítat i již zmíněné další položky. Připomínám jejich výčet:

  • fyzické vydání veškerého původního majetku církví a náboženských společností (vládní návrh počítá pouze s přibližnou jednou třetinou),

  • osobami povinnými vydat majetek by byly kromě státu i obce, kraje, právnické osoby soukromého práva (vládní návrh počítá s vydáním či vyplacením pouze majetku v držení státu),

  • náhrada znehodnocení majetku církví a náboženských společností (dle vládního návrhu se nic nehradí),

  • náhrada živého a mrtvého inventáře (podle vládního návrhu se náhrada nevyplácí),

  • poskytování náhradních nemovitostí za ty, které nelze vydat (podle vládního návrhu náhradní nemovitosti se neposkytují),

  • náhrady škod povinným osobám, které majetek držely v dobré víře (podle vládního návrhu se vydává pouze majetek státu, možnost náhrady škody nepřichází v úvahu),

  • navíc by bylo třeba započítat zvýšené výdaje státních finančních prostředků, které by bylo nutné vynaložit zejména v případě původních zemědělských pozemků na jejich vytýčení a zaměření, nákladů na znalecké posudky.

To, co tedy předvádí pan Tlustý a další poslanci, je jen účelové divadlo pro nekvalifikovanou veřejnost, které počítá se závistí (miliardy mají velkou emocionální sílu), protináboženským naladěním většinové společnosti (kvůli husitství a rekatolizaci jsme nejvíce sekulární společností v Evropě) a neúplným portfóliem médií, pro něž je i jen takovéto rámcové vysvětlení již příliš složité. Uvnitř redakcí panuje většinou představa, že by odradilo čtenáře. V televizi a v rozhlase se samozřejmě s tolika čísly a souvislostmi už skoro vůbec nedá argumentovat.

Neexistence prestižních, předplatitelských, těžkých novin a tedy posun hlavních deníků na úroveň popnovin (které se čím dál tím víc přibližují bulváru) degraduje vážný dialog na souboj účelových zjednodušenin, které se s podstatou zcela míjejí.

Církve se pak dopouštějí podobné chyby, když místo aby si zaplatily v hlavních denících celostránkové inzeráty, v nichž by zřetelně vysvětlily to, co dnešní noviny nedokáží, přistupují na interviewy se sice vysoce postavenými funkcionáři, ale nikoliv ekonomy, kteří by dokázali argumentovat věcně. Se slogany, „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ nebo „šlo by o druhé vyvlastnění, tentokrát demokratickou Českou republikou“ se už také nevystačí. Proto je třeba nahradit vnitřní transparentnost (která se týká jen skupinky odborníků) vnější transparentností a vyřadit ze hry falešné hráče typu poslance Tlustého. Na vnější transparentnosti by ale měla mít zájem i tato vláda, pokud to myslí se zákonem vážně (a nejde jen o předem domluvenou hru jak torpédovat dohodu: vy nám zvolíte Klause, my vám vrátíme majetek) a na inzerci by se mohla finančně podílet. Teprve potom by bylo možné vest kvalifikovaný dialog o podstatě.

Bohužel ale nejde jen o návrh na majetkové vyrovnání s církvemi, ten jen odhalil celkovou degradaci dialogu v našem veřejném prostoru na šermování emocionálními slogany a triviálními nálepkami bez obsahu. A to je právě ta skutečnost, která asi nejvíce ohrožuje naši mladou demokracii a i Topolánkovu vládu. Proto je také ve staré Evropě považována úroveň zpravodajství a komentářů za národní bohatství.

Blog Aktuálně.cz, text byl pořízen ve spolupráci s cirkevnimajetek.cz, najdete jej zde.

Argumenty | 12 05 2008 - 11:20

Nebyl. Chudým se ale stal. To není naše tvrzení, ale biblické slovo ze druhého dopisu do Korintu, které napsal apoštol Pavel takto: „Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ (2. Korintským 8, 9, Přísloví 8, 18) Dal nakonec i svůj vlastní život, tak se dá pochopit souvislost apoštolského slova. Když z něj chtěli lidé v davu dělat automat na rozdávání, ztratil se jim (Janovo evangelium 6, 14). Když si jeho rodáci z Nazaretu dělali nárok na jeho dobročinnost ze sousedských důvodů, odmítl (Lukášovo evangelium  4,16nn).

Představě, že bohatství je nebezpečím pro člověka, lze rozumět. Vidíme v dějinách mnoho příběhů, které podporují takový názor. Nicméně dost příběhů vypráví o katastrofách z chudoby, na to nezapomínejme. Proto ani chudoba není všelékem na bolest duše. Jiné zase Kristus v příběhu chválil za to, že hospodařili a toho, který s penězi ani nepohnul z lenosti a lakoty, toho přísně trestal (Matoušovo evangelium 25. kapitola). Bohatý mládenec (Matoušovo evangelium 19, 21) měl svůj majetek prodat a rozdat chudým a následovat pak Krista. Až v tom následování je tajemství jeho pokoje a úspěchu, protože jemu majetek v následování Krista překážel. Zůstává v platnosti moudré slovo z biblické knihy Přísloví: Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: "Kdo je Hospodin?" ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha. (Přísloví 30, 8-9)

Církev může mít majetek. Byl jí svěřen nikoli donátory, ale Pánem Bohem. Prostě Pán Bůh dopustil, aby byla bohatá. Dopustil, aby byla majetku nejednou zbavena a tak může dopustit, aby jím zase hospodařila a dostala tak další šanci dělat to moudře a rozumně. Je pravdou, že ti, jejichž předkové majetek církvi násilně odebírali, zavírali kněží a řádové bratry či sestry ponižovali a věznili, nebudou jásat. Je ale komické, když nám právě tito lidé vykládají Husa, Komenského a čtou apoštoly. Když se zákon o vyrovnání mezi státem a církví nepovede schválit, svět se pro to nezboří. My to dovedeme i bez miliard. Ale dovedli bychom to i s nimi. O tom jsem přesvědčen. Dost textů z evangelií hovoří o tom, jak se má hospodařit s majetkem a penězi, kam peníze patří a kde mají svoje místo. Jejich autorem je Kristus Pán, žádný církevní ideolog. Není třeba se tedy bát o penězích mluvit otevřeně a s bázní před Bohem s nimi hospodařit. Umíme přece mít hojnost i strpět nouzi.

Daleko závažnější je, když se v domácím prostředí usídlí představa, že je naše republika tak chudá, že si už vůbec nemůže dovolit vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, natož investice do vědy vzdělání či péče o zdraví dětí. Obyčejní lidé už to opakují, protože uvěřili, že stát na to nemá. Vítězství politické poučky „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“ nás zasahuje na velmi citlivém místě. Odnaučíme se dávat a v hysteriích po katastrofách si vždy nad SMS zaléčíme jizvy na duši neosobním darem „který nás nezabije“. Pravidelnost, odpovědnost za nápravu křivd a péče o druhé nám však chybí. Dokonce, když si lidé začnou myslet, že jsme tak chudí, že si nemůžeme dovolit investice do vědy a školství, družstva by položilo navracení majetku okradeným rolníkům, nemáme na zdravotnictví a správu komunikací. Tady už lze uvažovat o politické mazanosti. Nechat rozkrást na začátku transformace stovky miliard, rozprodávat nevýhodně to či ono a pak plakat nad chudobou, to nedělají hlupáci, ale přechytralí obchodníci. Moji přátelé létají do Čech učit angličtinu pravidelně rok co rok, namísto své dovolené. A když jsem se jich ptal, co říkají polistopadovému vývoji, odvětili mi, že je zarazilo, jak velice se rozšířila bazénová kultura. Kdekterý dům dnes může vydržovat bazén s mnoha litry čisté vody. Budiž nám to přáno, ale přestaňme s fňukáním a dobře hospodařme! Budeme ze všeho skládat účty. Ne před finančním úředníkem, ale před Pánem Bohem. My nejsme žádní chudáci!

Daniel Kvasnička 

Argumenty | 3 05 2008 - 12:04

Na začátek bych předeslal, že jsem nebyl účastníkem jednání mezi státem a církvemi o restituci církevního majetku. Mojí ambicí bylo podívat se ex post jako laik a makroekonom na závěry, k nimž došla vládní komise, a pokusit se elementárním způsobem na základě informací z veřejných sdělovacích prostředků (neměl jsem k dispozici ani text důvodové zprávy k zákonu) specifikovat jejich makroekonomické důsledky pro Českou republiku.

Když jsem se podíval na objem vraceného majetku, zajímalo mě, jakou představuje část z celkových výměr příslušného druhu nemovitostí v České republice. Bylo to vesměs méně, než jsem očekával. Pod restituci spadá asi 1,7% zemědělské půdy, 7,1% lesů, 2,2% vodních ploch, 0,5% zastavěných pozemků a 0,5% výměr v položce ostatní nemovitosti.

Navracené nemovitosti byly expertně oceněny na 134 mld. korun, z toho 83 mld. má být vyplaceno v podobě finanční, 51 mld. v podobě naturální. Jako makroekonom jsem si musel položit otázku: jak velká je suma 134 mld. v porovnání s ekonomickými výkony ČR nebo s objemy peněz, které protékají veřejnými financemi, zejména jejich výdajovou stránkou? Ministerstvo financí ve své poslední makroekonomické predikci udává, že v roce 2008 by měl HDP (hrubý domácí produkt, neboli nejběžnější ukazatel celkového ekonomického výkonu, který ekonomové používají) dosáhnout v České republice výše 3843 mld. korun. Dělením zjistíme, že 134 mld. korun představuje asi 3,5% očekávaného HDP v roce 2008. Pokud bychom přepočetli tuto hodnotu na roční bázi, tzn. při šedesátiletém splácení vydělili 3,5 % šedesáti, dostaneme ještě podstatně menší číslo: 0,06% neboli přibližně půl promile HDP. Pro srovnání: podle zatím poslední aktualizace konvergenčního programu, který předkládalo ministerstvo financí do Bruselu, mají výdaje veřejného sektoru v roce 2008 dosahovat hodnoty 42,4% HDP.

Další otázka, která mě jako makroekonoma zajímala, byl vliv plánované změny obhospodařovatele na využití majetku, na jeho produkční kapacitu. Jsem přesvědčen, že předkládaný návrh je v tomto ohledu zásadně pozitivní, protože majetek se ze zhoubně neurčitého stavu, v němž se nyní nachází, dostane do rukou konečných vlastníků, přičemž tito vlastníci v obou případech – ať se jedná o obce nebo o církevní subjekty – uvažují na rozdíl od řady jiných vlastníků v dlouhodobější perspektivě a rozhodují konsensuálně, s přihlédnutím k zájmu širší komunity. Obcím odblokování církevního majetku a možnost s ním volně nakládat umožní mj. čerpat další prostředky z fondů EU a organicky se rozvíjet.

Na místě byla jistě i otázka, zda očekávaným důsledkem vládního návrhu bude odstranění majetkových křivd spáchaných na církevních subjektech, nebo pouze jejich zmírnění, nebo se církve dokonce neoprávněně obohatí. Názory české veřejnosti se v tomto bodě zjevně velmi liší. Restituce v České republice nebyly od počátku transformačního procesu v 90. letech 20. století nikdy koncipovány jako úplné odstranění majetkových křivd, ale pouze jako jejich zmírnění. Jedná se tedy i v případě nyní navrhovaných církevních restitucí o „pouhé“ zmírnění křivd, nebo nikoliv? Můj závěr je, že se skutečně jedná jen o zmírnění křivd. Nebyla prolomena restituční hranice roku 1948, nevrací se ušlý zisk, nekompenzuje se znehodnocení aktiv, k němuž v řadě případů došlo, a podle všeho se nevrátí ani všechen majetek, který byl kdysi církvím neprávem odebrán.

Nakonec si dovolím poslední poznámku, která sice není úzce ekonomická, ale myslím si, že je také důležitá. Naše transformační období bylo negativně poznamenáno mj. tím, že mnohdy nedostatečně fungovaly instituce, jejichž úkolem je definovat či vymáhat právo a ve společnosti nepanovaly dostatečná úcta a respekt k právnímu řádu. Myslím si, že to negativně ovlivnilo i naši ekonomiku. Chystá-li se nyní stát po mnoha letech konečně splnit ve vztahu k církvím závazky, které na sebe veřejně vzal na začátku devadesátých let, může tím splatit alespoň část dluhu, vzniklého v oblasti budování a posilování právního vědomí v České republice.

Ing. Martin Kupka, CSc., hlavní ekonom ČSOB 

Další názor tohoto ekonoma najdete zde.

Aktuálně, Argumenty | 6 04 2008 - 19:45

Deník PRÁVO ve dnešním vydání popisuje svízelnou situaci státu, ve které by měl vydávat budovy, jež nutně potřebuje. To je však tvrzení, které předchází dobu - ještě zdaleka není rozhodnuto o zákoně. Za druhé: ne všechno, co se najde v seznamech majetku, bude vydáváno nazpět, ale  vyplaceno. Takže tvrzení obsažené ve článku v PRÁVU, který můžete najít zde, není přesné. Pokud stát budovy potřebuje, bude je moci získat do svého majetku bez toho, že by na ně měla církev jakýkoliv nárok v budoucnosti.

 

1. 4. 2008 PRÁVO: Na vyrovnání s církvemi nejvíce doplatí armáda

(Vlastní zpráva)

Dopady případného přijetí zákona o vyrovnání s církvemi, který má zítra projednat vláda, se budou pohybovat v miliardách korun. Jak se dotkne resortů, ministři pouze odhadují.

Nejvíce zasaženým resortem má být armáda, jejíž Vojenské lesy a statky by měly podle informací Práva přijít o majetek ve výši 2,8 miliardy.

Ministerstvo zemědělství bude muset vynaložit asi půl miliardy na činnosti pozemkových úřadů, které budou bezplatně vydávat doklady pro restituce církví. Miliónové náklady postihnou i resorty zdravotnictví a životního prostředí.

Na zákonu kromě církví vydělají podle lidoveckého ministra kultury Václava Jehličky především obce. Pro ně to bude znamenat uvolnění blokovaných pozemků.

Policie se vzpírá

Již nyní se ale ví, že i z oprávněných nároků, které církve uplatní, budou muset slevit. Např. policie se rozhodně odmítá vzdát pěti budov. Mezi nimi je i objekt v pražské Pelléově ulici, sídlo krajské správy Jihočeského kraje v Českých Budějovicích nebo okresní ředitelství kladenské policie. Další objekty, které církve nebudou moci žádat - a zákon je výslovně uvádí - jsou v Olomouci a v Krnově.

Některé další budovy, na které církve uplatní nárok, ale stát je "nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí", sice vydány budou, ale nový majitel v nich bude muset dosavadní uživatele strpět ještě deset let jako nájemníky.

Vyrovnání s církvemi bude ČR stát každý rok 4,275 miliardy korun. Tolik představují splátky, které se stát hodlá zavázat vyplácet sedmnácti registrovaným církvím po dobu šedesáti let. Celkem tedy vyjde na 270 miliard.

K tomu dále bude ještě dvacet let stát přispívat církvím na činnost jako dosud, tedy zhruba miliardu. Tento příspěvek se bude každoročně snižovat o pět procent až na nulu.

Kolik z celkové sumy náhrad obdrží církevní subjekty, přesně stanoví zákon. Tento příjem církví nebude podléhat zdanění a ani jiným poplatkům.

 

 

Argumenty | 1 04 2008 - 15:41

Materiál, na který jsme byli upozorněni, najdete na webových stránkách www.ipes.eu a zmíněný bulletin najdete zde.

Argumenty | 31 03 2008 - 23:57

Na oficiální postoj Strany zelených k věcnému záměru zákona o narovnání některých majetkových křivd mezi státem a církvemi, který 23. 1. jednohlasně schválila vláda a má jít v nejbližší době k projednání do sněmovny, jsme se zeptaly ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny Džamily Stehlíkové, která byla členkou vládní komise, jež se společně se zástupci církví na celkovém znění záměru podílela.

Jaký je oficiální postoj Strany zelených ohledně návrhu narovnání? My podporujeme autonomii náboženských organizací a církví na státu. Finanční kompenzace by církvím zaručily nezávislost a zároveň navrátily jejich materiální a hospodářskou základnu, která jim byla v době komunismu ukradena. Vyrovnání církvím do budoucna zaručí samostatnost, aby mohly hospodařit samy, jak tomu bylo vždy. Strana zelených se na tomto kroku vlády podílela a jako koaliční strana se zúčastnila jednání vládní a církevní komise, které návrh vytvořily. Oficiální postoj Strany zelených je takový, že vyrovnání se s církvemi je potřebný a důležitý krok.

Souhlasíte s konkrétní podobou tohoto narovnání? Nemyslíte si, že by církvím měl být majetek navrácen v hmotné formě, jako u jakýchkoliv jiných restitucí? Nevrací se pouze ten majetek, který vrátit nelze. Nelze jej vrátit z toho důvodu, že již patří jiným vlastníkům, nepatří státu nebo jsou tam již nejrůznější zařízení, která stát potřebuje. To, že se nevrací hmotný majetek, není z toho důvodu, že by peníze byly víc, ale proto, že ten majetek už prostě vrátit nemůžeme. Část majetku se v hmotné podobě vracet bude, ale například některý státní majetek, nebo majetek který stát předal dál soukromým vlastníkům bude kompenzován finančně. Celý plán narovnání je dlouhodobý. Když rozdělíte celou tu částku na 60 let, zjistíte, že stát bude vyplácet to, co na druhou stranu ušetří na příspěvcích pro hospodaření církví. Takže představa, že, církvím budou vypláceny nehorázné částky, je chybná. Nevidím důvod, proč by stát měl donekonečna financovat činnost církevních institucí. Církve by měly být od státu oddělené a vykonávat svojí činnost pro blaho lidu nezávisle na státu. Vezměte si také to, že vznikají nová náboženská společenství, jejich počet poroste, čímže by také vzrůstala finanční zátěž státu, protože i tyto nové církve by měly nárok na platy duchovních. Odluka církví od státu je nutná. Je to poslední oblast, která nebyla po pádu totality, která vlastnická práva porušovala, ještě vypořádána. Nejde jenom o to, že narovnání respektuje lidská práva či náboženskou svobodu, ale také majetková práva. Řečeno slovy zesnulého Josefa Luxe: všechno, co bylo ukradeno, musí být navráceno.

Mě ale pořád připadá trochu nespravedlivé, že by církve měly, narozdíl od ostatních restituentů, kteří dostali zpět majetek i ve velmi špatném  stavu, dostat místo majetku finanční kompenzace. To tak není. V penězích se bude kompenzovat pouze ten majetek, který v hmotné podobě vrátit nelze.

Mám na mysli majetek, na který jsou uvaleny blokační paragrafy, a se kterým v současné době nikdo nehospodaří, ani církve, ani obce. Nešlo by vrátit tento majetek církvím místo finančních kompenzací a ne obcím, jak je s tím počítáno v záměru zákona? Tento majetek potřebují obce, přece ho nebudete brát obcím. Obcím konečně blokace potřebný majetek uvolní. Obce potom například mohou uvolněný majetek prodat. Obcím se konečně uleví. Pro obce je to obrovský problém, protože církevní majetek je pro ně takový danajský dar.  Každá samospráva vám řekne, že neví co s tím. Oni s tím nemohou disponovat a ten majetek tam chátrá. Jeho uvolnění jednoznačně uvítají. Odblokování majetku obcím je také jeden z velkých argumentů, proč je církevní narovnání nutné.

Děkuji za rozhovor.

Server se článkem najdete zde. Související článek - Čím zelení své voliče/ky nejspíš nepotěší

Autorka je interní redaktorkou gitY.

Od autorky: rozhovor s ministryní Stehlíkovou se odehrál 11. března o přestávce jednání Poslanecké sněmovny. Jednalo se o rozhovor improvizovaný. Z rozhovoru jsem již citovala ve výše zmíněném článku, kde jsem také vyjádřila svůj názor k oficiálnímu postoji Strany zelených k církevnímu narovnání.

 

Média k věci, Argumenty | 21 03 2008 - 11:42

Postoj Ekumenické rady církví k věcnému záměru zákona

Předneseno na konferenci: Narovnání vztahu mezi církví a státem: aktuální reflexe. Vysoká škola CEVRO institut (school of political studies) a Konrád Adenauer Stiftung, Praha, 31.1.2008

Dámy a pánové, vážení hosté, uvědomuji si, že cokoli již bylo a ještě bude pověděno k otázce majetkového narovnání mezi církvemi a státem, může být zneužito v současné politické situaci. Od zveřejnění návrhu zákona o částečném narovnání majetkových křivd, zaznělo již mnoho ostrých slov a bylo napsáno mnoho článků kritizujících připravované řešení.

Legislativní kontext. Mojí dnešní úlohou je vyjádřit se k návrhu zákona na tomto fóru jménem Ekumenické rady církví, jíž jako představitel jedné z evangelických církví v současné době předsedám. Během celých osmnácti let od „sametové revoluce“ jsme ve vedeních jednotlivých církví doufali, že se tento starý a již zahnívající problém v naší společnosti podaří vyřešit. Během doby naší obnovené demokracie všichni ministři kultury a všechny vlády o nedořešeném problému postavení církví dobře věděli, snažili se ho řešit, ale často k tomu nebyl prostor, vlády se rychle střídaly a nebyla politická vůle k řešení. Problematika církví se dostávala vždy až za naléhavé problémy složité transformace našeho státu a společnosti. V církvích jsme věděli, že zákon č. 3/2002 řeší pouze registraci církví a jejich právní postavení. Ani tento zákon není napsán dobře a komplikuje práci a rozvoj diakonií, charit a dalších církevních organizací. Zvláště bez alespoň částečného narovnání křivd minulosti je tento zákon naprosto nedokončený. Je nám dovoleno existovat, ale nejsou nám k tomu dány podmínky. Co je platné právní postavení, registrace, když nemůžete svobodně pracovat a hospodařit  ve společnosti? 18 let žijeme v demokratické společnosti v provizoriu vyjádřeném stále platícím komunistickým zákonem č. 218/1949. Tento zákon je relikvií staré doby, je špatný pro naše církve, umenšuje iniciativu, kazí příspěvkovou morálku věřících, omezuje plánovanou práci a je životem ve vynuceném provizoriu. Tento stav si církve nevymyslely, ale byl jim násilně státní mocí vnucen.

Historický kontext. Dovolte, abych připomněl, že v roce 1949 nešlo jen o zabavení majetku. Např. v Církvi bratrské, ve které pracuji, byla násilně zlikvidována a uzavřena 1/3 sborů. Hranice jednotlivých sborů byly několikrát násilně přizpůsobovány měnícímu se uspořádání krajů a okresů. Těžce narušena byla sociální práce. Dětské domovy, domovy seniorů, diakonie byly zrušeny a budovy i s pozemky zabaveny. V případě evangelických církví to byly majetky, které jednoznačně sloužily občanům společnosti a byly postupně vytvořeny z darů věřících. Po roce 1949 došlo i k pokusu o násilnou likvidaci některých církví, které nechtěly přistoupit na zákon č. 218/1949. Byla zabavena i řada bohoslužebných prostor. To jsou věci, které se dají ještě doložit. Nikdo ale nemůže vyčíslit utrpení mnoha věřících, kteří se dostali do vězení, kteří nesměli studovat a na řadě míst pracovat proto, že zastávali jiný světový názor, než ten jeden, rádoby vědecký, založený na marx-leninismu, který byl ve školách a v celé společnosti násilně vnucován. Nikdo nevyjádří utrpení a morální škody, které byly způsobeny vyhazováním lidí ze zaměstnání, z vedoucích funkcí a mrzačením lidského svědomí. V roce 1989 se viditelně ukázalo, že ti, kteří obludnou ideologii prosazovali a vyučovali, jí ve skutečnosti sami nevěřili.

Ekumenická rada církví vítá návrh zákona o částečném majetkovém narovnání křivd jako možnost obnovy svobodného života církví české ekumeny ve svobodném a demokratickém státě. Jsme přesvědčeni, že připravený zákon pomůže rozvinout další iniciativu církví. Bylo by zajímavé finančně vyčíslit, kolik prostředků společnosti ušetří jeden člověk, který je vysvobozen z alkoholismu, drogové závislosti, nebo vězeň, který vyjde z vězení a už není recidivistou, který by se po dalším kriminálním činu do věznice rychle vrátil. Jak finančně vyjádřit podporu osamoceným lidem, pastorační řešení manželských a rodinných problémů, oporu a pomoc při výchově dětí a mládeže či službu nemocným a umírajícím. V těžkých problémech současného světa dochází k renesanci náboženství na všech kontinentech a nepochybně k tomu tak bude viditelněji i v Evropě příštích let.

Opuštění výčtové metody vrácení majetku. Tím, že se církve v obecné podobě vzdaly restitučních nároků na majetek, vyjádřily pochopení potřebného rozvoje naší společnosti. Uvědomujeme si nutnost zrušení blokačního paragrafu a naléhavou potřebu rozvoje měst a obcí. Musili jsme vzít jako realitu, že mnohé církevní objekty a pozemky už ani nelze vrátit, protože musely ustoupit industriálnímu rozvoji naší země. Řada nemovitostí a pozemků už je také v rukou soukromých vlastníků, či v majetku obcí a jejich vyvlastnění by způsobilo další křivdy a soudní kauzy.

Morální hodnota zákona. Čekáme od obou komor Parlamentu České republiky, že vyšle celé společnosti jasný signál o tom, že je třeba jednat čestně a poctivě. Takový signál v sobě má neocenitelný morální náboj. Vždyť jak má každodenně soudit legislativa České republiky majetkové křivdy a kriminální činy, jak má školství vychovávat děti a mládež k poctivosti a k postoji odpovědnosti za své činy, pokud by stát nebyl ochoten se alespoň pokusit o narovnání tak závažných křivd? Předložený zákon nerozhoduje jen o svobodném postavení církví, ale také o dalším morálním vývoji naší společnosti.

Církve se shodly na dělení náhrady. Před několika lety se objevovaly v tisku články, ze kterých vynikalo: „Církve se nikdy neshodnou na způsobu odškodnění“, nebo „Církve se nikdy nevzdají svého majetku“. Jak je vidět, není to tak. Jsem rád, že mohou jménem české ekumeny povědět, že církve se shodly na dělení finanční náhrady, kterou tento zákon navrhuje. Církve ERC mají rozdílný vývoj, rozdílná církevní zřízení, rozdílný způsob služby. Ještě před několika lety měly i rozdílné pohledy na otázku nápravy křivd. Není divu, že v často chaotické a kvasící společnosti byly přístupy a představy odlišné. Nyní je to poprvé, kdy se všechny církve a náboženské společnosti shodly na společném postupu a jednomyslně přijaly a podpořily návrh zákona vypracovaný po mnoha konzultacích Ministerstvem kultury a vládní komisí. Tato shoda nebyla snadná a bylo třeba velké ohleduplnosti a od některých církví i velké oběti a sebezapření. Jsem přesvědčen o tom, že jsme svědky historického ekumenického konsensu, který nastoluje i do budoucna možnost další smysluplné a prospěšné ekumenické spolupráce ve službě naší společnosti.

Tvorba nové evropské společnosti. Z dějin naší země dobře víme, že jsme zatíženi staletými spory, zápasy mezi církvemi a panovníky a mezi církvemi navzájem. Od doby mučednické smrti Mistra Jana Husa se naše země často zmítala v konfliktech a docházelo k rozdělení církve. Kolikrát se v minulých staletích majetky přesunovaly a převáděly. Historici se často sami dělí při pokusech o rozpletení vývoje doby, která přes všechny krásné momenty je žel plná násilností, mučení, vynucené emigrace a poprav. Díky Bohu již dávno žijeme v době jiné, od 20. století v době rozvinutého ekumenismu a poměrně úzké mezicírkevní spolupráce. Přesto chci podtrhnout, že současná shoda mezi Římskokatolickou církví a církvemi Ekumenické rady ve věci připraveného zákona a také i společného dělení finanční náhrady je skutečně historická a je velkorysým a smířlivým krokem praktického ekumenismu. Jednou věcí je ekumenismus slov, společných vyznání křivd minulosti a společných prohlášení jako např. podepsaná Charta Oecumenica. Druhou věcí je ale ekumenismus praktických činů. A zde vidíme ekumenickou vstřícnost a velkorysost, kdy jsou zahrnuty všechny církve, náboženské společnosti, včetně Federace židovských obcí, které sdílely nesnadné zápasy v době totality a existovaly pod zákonem 218/1949. Návrh vytvořeného nového zákona představuje i v Evropě ojedinělou situaci, kdy dochází k dohodě všech církví a náboženských společností a kdy je zde praktický a podtrhuji nikoli laciný konsensus, který dává předpoklad pro další úzkou a nadějnou spolupráci uprostřed naší společnosti.

Mezinárodní dopad. Církve Ekumenické rady jsou členy nejrůznějších světových svazů a grémií včetně Světové rady církví a Konference evropských církví. Není zde žádná návštěva zástupců mezinárodních institucí, aniž bychom nebyli dotazováni na narovnání vztahů mezi církvemi a státem. I v těchto týdnech odpovídáme na dotazy zahraničních církevních organizací, jak jednání se státem postupují. Nepřijetí zákona o narovnání vztahů by vrhlo velkou skvrnu na náš stát uprostřed evropské společnosti. Vždyť jsme z postkomunistických států poslední, kde k narovnání vztahů z doby totality ještě nedošlo. Domníváme se, že je nesmírně důležité, aby tento problém byl dořešen dříve, než se Česká republika ujme svého předsednictví v Evropské unii. Bylo by krajně nepříjemné předsedat nově se formující Evropě s pověstí státu, který sám není schopen se vypořádat se svou minulostí.

Zákon je prospěšný pro společnost. Jsme hluboce přesvědčeni o tom, že naší společnosti se zákon o nápravě některých majetkových křivd velmi vyplatí. Proto jsou církve ochotny jít do rizika, které představuje dlouhodobé a postupné splácení. Nepochybně to ze strany církví vyžaduje hodně důvěry ve státní instituce a celkový rozvoj naší společnosti. Vrácené finanční prostředky budou okamžitě vytvářet nová pracovní místa a budou přispívat ke zmírnění náročných sociálních dopadů na lidi sociálně slabé, nemocné, vykořeněné a různými způsoby postižené fyzicky, nebo psychicky. Celá naše společnost by mohla užitek tohoto zákona postupně sklízet. Společnost nemůže žít bez svých kořenů a k těmto kořenům patří historie, vliv a služba církví. Minulý německý spolkový prezident Johanes Rau to vyjádřil slovy: „Když nevíš odkud přicházíš, nemůžeš ani vědět kam jdeš.“ Samozřejmě, že církev může žít i pod perzekucí a bez majetku. Nemůže ale potom rozvíjet nejrůznější druhy služeb a pomoci druhým. Každý, kdo žije v tomto státě tak může vědět, že k existenci a práci každého společenství patří i určité finanční zajištění. Pro církve je nezbytné, aby se opět učily hospodařit a po dlouhé době znovu rozvinuly různé iniciativy a investovaly finanční zdroje pro příští léta tak, aby bylo umožněno pokračování další práce, ke které prožívají své povolání a kterou chtějí odpovědně sloužit naší společnosti. Je skutečností, že církve neslouží jen věřícím a že o sociální ústavy, zařízení nemocničního typu, domy seniorů, hospice, křesťanské školy, mají zájem a rádi je užívají i lidé, kteří se za sami za křesťany nepovažují. Ve většině těchto zařízení máme dlouhé čekací seznamy a je naprostou nezbytností odpovědět na potřeby naší společnosti zintenzivněním sítě potřebných služeb.

Závěr. Dnes nás dělí právě 60 let od doby, kdy se v naší zemi zmocnila vlády komunistická strana řízená agenty Moskvy a způsobila naší zemi těžké morální i hospodářské újmy. Pro církve i pro společnost by bylo dobrým a dokonce symbolickým signálem, kdyby v roce neblahého 60. výročí tzv. Vítězného února, byl přijat zákon, který by během příštích šedesáti let zmírnil křivdy minulosti a vytvořil církvím možnost zdravého fungování a služby uprostřed naší společnosti.

ThDr. Pavel Černý, Th.D. předseda Ekumenické rady církví v ČR

 

Text je ke stažení zde.

Argumenty | 19 03 2008 - 15:19

Tomu každý Čech a Moravan porozumí: Za 83 miliard si dnes koupíme jenom tolik piv, kolik bychom si jich - při dobré víře v korunu - mohli koupit za 60 let za 270 miliard. To jsou stejné peníze. Příměr, který použil při tiskové konferenci 4. 3. 2008 člen expertní komise pro přípravu zákona a ekonom pražského arcibiskupství  Ing. Karel Štícha.

---

Církve chtějí lidi přesvědčovat o potřebě majetkového zákona. Praha 4. března (ČTK) - Kampaň, která má občany České republiky přesvědčovat o potřebě přijetí zákona o majetkovém vyrovnání státu a církví, spustili zástupci několika tuzemských církevních společenství a Svazu měst a obcí. Lidé se v otázce církevního majetku málo orientují, uvedli dnes autoři kampaně na tiskové konferenci. Kampaň se bude odehrávat na internetové stránce www.cirkevnimajetek.cz či prostřednictvím setkání s občany a zastupiteli; její tvůrci chtějí oslovit i zákonodárce či české diplomaty. 

Věcný záměr zákona schválila v lednu vláda. Dnes již je na světě jeho paragrafované znění, ministerstvo kultury už začalo vypořádávat připomínky, které k návrhu přišly během interního připomínkového řízení. Před dalším projednáním zákona ve vládě uspořádají autoři kampaně 25. března další tiskovou konferenci. 

Kampaň připravily Ekumenická rada církví, Česká biskupská konference, Pravoslavná církev v českých zemích a občanské sdružení MAS Říčansko. Jeho mluvčí Daniel Kvasnička je duchovním církve bratrské. Jednotlivé MAS (místní akční skupiny) jsou podle něj sdružení, jichž je v ČR asi 150 a snaží se o rozvoj jednotlivých regionů. Kampaň podporuje i Federace židovských obcí. Podle jejího tajemníka Tomáše Krause chce přispět svými zkušenostmi s vracením židovského majetku; ten se v rámci zákona o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holokaustem již vydával.

Do rukou potomků původních majitelů - ať již fyzických nebo právnických osob, se ale nevrátilo vše, co bylo Židům zabaveno. Podle Krause je možné, že i nyní připravovaný zákon by mohl další majetkové křivdy odčinit. I navrhovaný zákon ale má výjimky - stát nemusí vydat majetek, který nutně potřebuje k výkonu své činnosti. "Na pozemcích židovské obce v Brně stále hraje policie tenis a stát říká, že pozemky nemůže vydat. Toto jsme v návrhu zákona připomínkovali," uvedl Kraus.

Stát se s církvemi po letech loni dohodl na takové formě majetkového vyrovnání, která počítá s vrácením asi třetiny majetku zabaveného za minulého režimu církevním řádům, zbytek by měla nahradit finanční částka ve výši 83 miliard korun, která by se církvím vyplácela po dobu 60 let. Včetně úroků by tak církvím stát zaplatil dohromady asi 270 miliard korun; zástupci církve však připomínají, že nedostávají těchto 270 miliard, ale právě jen 83, jejichž reálná hodnota se právě během dlouhé doby vyplácení změní na vyšší sumu. "Za 60 let bychom si za 270 miliard korun koupili právě tolik piv, kolik si dnes můžeme koupit za 83 miliard," vypůjčil si člen expertní komise pro přípravu zákona a ekonom pražského arcibiskupství Karel Štícha pro vysvětlení částky příměr, jemuž podle něj rozumí každý Čech.

hrm pba

Argumenty | 8 03 2008 - 18:19

Byť ekonom, nedomnívám se, že by při posuzování vládního návrhu na majetkové vyrovnání státu s církvemi měla hrát dominantní roli otázka, zda je návrh maximálně ekonomicky výhodný pro český stát. Existuje přesvědčivá argumentace podporující tvrzení, že předkládaný návrh není pro český stát ekonomicky nevýhodný. Argumentace bere v úvahu rozsah za totality protiprávně odebraného majetku, míru jeho znehodnocení v následujících desetiletích, ušlý zisk poškozeného vlastníka, reálné možnosti státu spáchanou majetkovou křivdu v rozumném čase zmírnit, úsporu, která vznikne státní pokladně, nebude-li muset v budoucnu financovat církevní aktivity, a v neposlední řadě i úlevu řady měst a obcí z deblokace pro jejich rozvoj významných nemovitostí.

Co ve skutečnosti znamená požadavek maximální ekonomické výhodnosti majetkového vyrovnání s církvemi? Znamená volání po tom, aby se poškozenému – církvím – vrátilo majetku co nejméně a státu aby naopak majetku zůstalo co nejvíce. Jako by na straně státu neměla vystupovat politická reprezentace, jejímž úkolem a odpovědností je zabývat se mj. hodnotovým kontextem přijímaných rozhodnutí, ale exekutivní Uřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jehož úkolem je hájit majetkové zájmy státu do poslední kapky krve i v případech, kdy by vítězství ve sporu znamenalo porážku slušností a zdravého rozumu.

Nepochybně se mezi našimi spoluobčany najdou tací, kteří by církvím nejraději nevraceli nic, neboť jsou z těch či oněch důvodů přesvědčeni o tom, že církve na požadovaný majetek nemají nárok, když už ne právní, tak jistě morální. Ponechme však alespoň na moment stranou spory o minulost, podívejme se pozorně a bez předsudků kolem sebe a zamysleme se nad budoucností. Ať je nám to milé či nemilé, křesťanské církve zůstávají i dnes v České republice nejautentičtějšími institucionálními strážci a zprostředkovateli hodnot, na nichž vznikla a v jejichž rámci se rozvíjela naše civilizace. Historická zkušenost nás naučila, že není dobré, aby stát žil v područí církve. Zkušenost posledního sta let nás však učí i to, že není v zájmu demokratického státu, aby mocenským či ekonomickým tlakem přispíval k marginalizaci křesťanských církví. Kdo tak činí, nevědomky podřezává větev sám pod sebou.

Ing. Martin Kupka, CSc. (nar. 1962) je hlavním ekonomem ČSOB a vedoucím oddělení investičního výzkumu, integrujícího makroekonomický výzkum a analýzy finančních trhů s orientací na středoevropský region. Před postem v ČSOB byl vedoucím ekonomického výzkumu ve skupině Patria Finance. Martin Kupka vystudoval matematickou ekonomii na VŠE, postgraduální studia absolvoval na Akademii věd v Praze a v IUHEI v Ženevě. Po roce 1989 se spolupodílel na obnově výuky makroekonomie na Univerzitě Karlově, poté pracoval jako poradce českého ministra hospodářství a od roku 1994 jako analytik pro středoevropské trhy NRI ve Vídni. Po návratu z Rakouska působil Martin Kupka vedle skupiny Patria rovněž v pražské Raiffeisenbank ve funkci ředitele pro strategii a výzkum. Martin Kupka je ženatý, má dvě děti a je mj. členem představenstva České společnosti ekonomické a předsedou dozorčí rady Nadace pro současné umění.

Argumenty | 2 03 2008 - 15:15

Budu hovořit jako řeholník. Proč je v zákoně odlišení diecézí a řeholí. Řeholní společenství mají jiný způsob života než diecéze. Řekl bych, že jsme trošku historicky zatížení. Kdybych se měl vyjádřit za strahovský klášter, který stojí v Praze od roku 1140, tak skoro veškerý majetek máme od svého zakladatele. Je to určité dějinné propojení, tvoříme jedno společenství s těmi, kteří tady žili ve 12. století. Co se týká stylu života, k řeholnímu společenství patří i hospodářská činnost.

Členové některých řádů (cisterciáci, benediktini, trapisté) na polích, která jsou předmětem narovnání, pracovali. Naši spolubratři, kteří žijí v sousedním Rakousku, tam doposud provozují starý způsob hospodaření a zdá se, že společenství velmi vzkvétá. Je to i ku prospěchu okolí, ve kterém klášter leží. Lidé tam mají dobré zaměstnání, jsou dobře zaplaceni, dokonce stojí o to, aby získali pracovní místo právě v klášteře. Když bych chtěl dál porovnávat život diecéze a řeholního domu: diecéze organizuje podstatnou činnost – hlásání Božího slova – a potom ještě doplňkovou činnost (charitativní, vzdělávací, zdravotní) a i na to státní zákon určitým způsobem pamatuje.

Kláštery mají velké kulturní dědictví. Mohl bych uvést strahovskou knihovnu, tepelskou knihovnu, knihovnu ve Vyšším Brodě a další. Na to už zákon nepamatuje, jsme zařazeni mezi soukromé knihovny, i když jsou to knihovny velmi významné. Knihovna je veliké bohatství, které ale potřebuje stálý přísun finančních prostředků, aby se toto bohatství uchovalo. Vyžaduje také personál, který se odborně stará o tyto vzácné exempláře. Na to doposud stát vůbec nepřispíval. Myslím-li na budoucnost, na to, jak se máme starat o kulturní památky, které vlastníme, o domy, obrazy, knihy, je potřeba stálý přísun prostředků. Nemůžeme od státu požadovat prostředky na platy knihovníků, na opravy, to by se patrně nedalo. Každé takové zařízení, jako je klášter, potřebuje ekonomickou základnu, tak to chápali zakladatelé našich klášterů. Kdybych to chtěl upřesnit, jenom ve strahovské knihovně pracuje sedm vědeckých pracovníků, kolik je kustodů ani přesně nevím, podobně je tomu s uměleckými sbírkami. Abychom udrželi budovy, musíme mít stavitele, ekonoma atd. Na některá místa máme své pracovníky vyškolené, na některá místa se budeme snažit, aby se připravili také členové řádu, a to se týká i toho naturálního vyrovnání. Pokud se budou vracet pole a lesy, i proto už připravujeme personál.

Chtěl bych říci prostě jednu věc: nechceme být nikomu na obtíž a volíme způsob zabezpečení, v němž naši předkové žili po celá staletí a který se osvědčil pro způsob života, jejž vedou řeholní společenství, a který se osvědčuje i v současné době, jak to vidíme u našich spolubratří za hranicemi této země.

opat Michael Pojezdný, O. Praem. Kulatý stůl leden 2008, přepsáno a upraveno pro web, poskytnuto laskavostí TS ČBK.

 

Argumenty | 1 03 2008 - 16:29

K výkladu čl. 16 Listiny základních práv a svobod Ustanovení čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, uvádějící, že „církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti nezávisle na státních orgánech“, je možno vykládat různými metodami výkladu. To jsem si uvědomila minulý týden při státních zkouškách na právnické fakultě. Jedna otázka z předmětu Teorie práva se týká metod výkladu právních předpisů. Správná odpověď, po které se pídí studenti druhého ročníku, kteří tuto státnici skládají, zní následovně. Existují standardní metody interpretace práva a metody nadstandardní. Standardními metodami jsou metoda gramaticko-sémantická, logická a systematická. Nadstandardními metodami jsou výklad historický, výklad teleologický a výklad komparativní. Autoři učebnice dále říkají, že nadstandardní metody mohou být použity a jejich „závěry obstojí, nejsou-li v rozporu s textem a výsledky dosaženými standardními metodami“.

Listinná úprava práv církví a náboženských společností vykazuje ve srovnání s Ústavní listinou přijatou v r. 1920 podstatně vyšší pozornost vůči této problematice. Rozdílný přístup dokumentů vychází z doby, kdy byly oba základní zákony formulovány a přijaty. Ústavní listina z r. 1920 stanovila: § 122 Všichni obyvatelé republiky Československé mají v stejných mezích jako státní občané republiky Československé právo vykonávati veřejně i soukromě jakékoli vyznání, náboženství nebo víru, pokud výkon ten není v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy. § 123 Nikdo nesmí býti ani přímo ani nepřímo nucen k účasti na jakémkoli náboženském úkonu s výhradou práv plynoucích z moci otcovské nebo poručenské. § 124 Všecka náboženská vyznání jsou si před zákonem rovna. § 125 Vykonávati určité náboženské úkony může býti zakázáno, odporují-li veřejnému pořádku nebo veřejné mravnosti.

Zatímco po první světové válce existovala snaha o liberalizaci společnosti a laicizaci státu, po r. 1989 bylo nutné naopak postavení církvím po čtyřicetiletém umlčení vrátit. Návrat do předchozích poměrů však byl ze zřejmých důvodů nemožný. Nebylo možné vrátit církvím všechny veřejné funkce, které měly v 19. ani první polovině 20. století. Zákon o úpravě platů duchovenstva za první republiky v § 1 stanovil, že „Kongrua duchovenstva …činného při správě farních úřadů jakož i jiné veřejné duchovní správě na místech systemizovaných se souhlasem státní správy kultové stanoví se roční částkou…“. Je zřejmé, že funkce, které církve vykonávaly v této době, jsou v současnosti kromě řídkých výjimek v rukou státu, a to jak v administrativní, tak v sociální sféře. Postavení církví se v těchto oblastech bude obnovovat velmi těžko. Z toho vyplývá podle mého názoru modifikace jejich postavení, které je založeno na listinné úpravě.

Pan profesor Pavlíček píše ve svém komentáři k Listině, že ustanovením odstavce čl. 16 odst. 2 a 4 „bylo zrušeno předchozí právo státu spolurozhodovat (většinou však rozhodovat) o obsazování církevních úřadů. Bylo tím zrušeno i tradiční právo státu, které přešlo na vládu z panovníka po vzniku Československé republiky ve vztahu k církvi římskokatolické a bylo znovu dohodnuto v Modu vivendi mezi Vatikánem a čs. vládou v roce 1928.“ Toto konstatování odpovídá skutečnosti. Rovněž to však odpovídá tomu, co chtěl (měl v úmyslu) zákonodárce článkem 16 Listiny učinit. Obnovit a rehabilitovat postavení církví, které bylo během posledních 40 let marginalizováno a dát jim samostatnost v rozhodování, kterou v období totality ztratily. Ústavodárce si byl vědom skutečnosti, že formulace obsahující slovo „nezávislost“ uvedená v tomto ustanovení je jedinou možností, jak autonomii v postavení církví posílit alespoň ústavněprávně, v situaci, kdy bylo nenávratně přerušeno staleté výchovné a vzdělávací působení, kdy byl majetek, který církve používaly, postátněn a vliv církví na něj anulován. Listinné ustanovení bylo programem, který měl být dovršen dosažením skutečné nezávislosti církví.

Vzhledem k tomu, že čl. 16 odst. 2 neměl na našem území svého ústavního předchůdce, bylo jasné, že se jeho výklad nezbytně bude muset s budoucnu stát předmětem sporů. Prof. Pavlíček plédoval už v r. 1999, kdy vyšlo jeho druhé vydání komentáře k Listině, pro restriktivní výklad tohoto ustanovení, když konstatoval, že jiné případy (rozuměj jiné případy než v ustanovení jmenované) nezávislého spravování....by neměly svou povahou vybočovat z případů, které jsou demonstrativně uvedeny, a zejména nemohou narušovat suverenitu státu a demokratický řád lidských práv. Prof. Pavlíček dále říká, že lze pochybovat, zda současná právní úprava církevního sňatku je ještě v souladu s tímto ustanovením.

Opačný výklad aplikoval minulý Ústavní soud, když usiloval o výklad řekněme extenzivnější a poukazoval na demonstrativnost výčtu. Ústavní soud posuzoval registrační princip použitý při vzniku církevních právnických osob za porušení čl. 16 odst. 2. V nálezu č. 4/2003 Sb. se vyjádřil, že zákonem stanovené omezení základního práva (...) nespadá pod žádnou z uvedených ústavních kautel a nedovolil tak v podstatě žádný zásah do vzniku instituce, kterou církve zřizují.

Tento nález byl posléze fakticky zpochybněn novým Ústavním soudem v nálezu Pl. ÚS 2/06, který připustil podstatné zasahování státu do vzniku církevních právnických osob. Jak celá tato diskuse souvisí s církevním majetkem? Po právnické stránce jde o zdánlivě odlišnou materii. Současná diskuse se soustřeďuje na to, že církevní majetek byl po podstatnou část středověku i novověku pod dohledem státu. Formy dohledu a dispozic s tímto majetkem ze strany státu se v průběhu staletí měnily. Je však třeba připustit, že tomu tak bylo právě pro důvody, které spočívaly ve veřejnoprávním působení církví, pro blízké spojení církve a státu, pro vyrovnávání vlivu církve ve veřejných úkolech.

Tyto funkce církve byly státem nenahraditelné. Když po Bílé hoře doufali představitelé katolické církve ve vrácení rozchváceného majetku, dostalo se jim místo nich od panovníka odvodu 15 krejcarů z každé bečky soli dovezené do Čech. Arcibiskupství tak získalo podíl na clu, tedy příjmu státní pokladny, aby církevní instituce mohly obnovit své základní funkce, pro správné fungování státu nezbytné.

Tyto funkce se však církvím nikdy nevrátí, i z nového zákona o církvích a náboženských společnostech vyplývá, že se vychází z toho, že církve nikdy nedosáhnou veřejných funkcí tak, jako tomu bylo v minulosti. Odpadá tedy důvod, aby stát o vliv na církevních záležitosti jakkoliv usiloval. Tak jak je omezen význam veřejné funkce církví na funkci doplňkovou, tak mizí i nutnost dohledu. Jinak řečeno, pokud tvrdíme, že církevní majetek byl po významné období majetkem veřejným, (a proto není nutno jej vracet), zcela opomíjíme druhou stránku věci, tedy to, že církev měla ve stejné době nepominutelný vliv na spravování veřejných záležitostí. Chtěli-li bychom se do tohoto stavu vrátit, museli bychom církvím vrátit i jejich vliv na veřejné záležitosti. Pak by šlo o restitutio in integrum.

Pokud to však není možné, musíme rezignovat na návrat vlivu církve na veřejné záležitosti a musíme se pokusit aspoň o takový stav, který Listina nazývá pojmem nezávislost. K tomu může napomoci určitá forma majetkových restitucí, stejně jako důvěra v církve při zakládání právnických osob. Návrh věcného záměru zákona používá pojem narovnání, podle mého názoru jde však o pouhou jednostrannou omezenou rehabilitaci (17 let po Listopadu), která umožní církvím určitou formu samostatnější existence. Tímto způsobem se alespoň částečně a postupně splňuje programové ustanovení Listiny, stanovící, že církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti nezávisle na státních orgánech.

Právní rozbory týkající se majetku církví jsou důležité, ale vzhledem k historickému vývoji mají a nezbytně musí mít jen omezenou vypovídací hodnotu. Pokud zjišťujeme, že majetek církví byl zákonem považován za majetek plně soukromý až v době, kdy byl obstaven podle pozemkové reformy v r. 1919, není možno tímto argumentem příliš operovat ani ve stanovisku pro církevní restituce, ani ve stanovisku proti nim. V obou případech jde o argument účelový, který nic nevypovídá o tom, jakou roli tento majetek hrál ve společnosti a čemu sloužil. Důležité však je, zda může bývalý církevní majetek přispět k celkové restituci postavení církví, které bylo minulým režimem zdecimováno.

Nejsem historik, není v mých možnostech dohledat a posoudit všechny historické prameny pro učinění závěru, zda 25. 2. 1948 měly církevní subjekty majetek, který se jim má návrhem zákona vrátit, ve standardním vlastnickém vztahu. Domnívám se však, že historický výklad ustanovení čl. 16, který upravuje nezávislost církví, je nutno uzavřít tak, že církve mají mít takové postavení, které by zajistilo autonomní spravování vlastních záležitostí. Tento výklad má závěry, které nejsou v žádném rozporu se standardními metodami výkladu. Vracíme se tím do státních zkoušek z Teorie práva, která uvádí, že „závěry obstojí, nejsou-li v rozporu s textem a výsledky dosaženými standardními metodami“. Nezávislost církví je možno i gramaticky vykládat tak, že musí mít majetek, který by jim umožnil nezávisle vykonávat základní církevní funkce, aby měl každý právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru, buď sám, nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováním obřadu.

Z vystoupení Jindřišky Syllové, ředitelky Parlamentního institutu, konference CEVRO, 31. 1. 2008.

Autorka je ředitelkou Parlamentního institutu, pracuje rovněž jako odborná asistentka na katedře ústavního práva Právnické fakulty UK.

Argumenty | 16 02 2008 - 15:17

Jaká je role Svazu měst a obcí ČR? Mnozí starostové a primátoři měst se snažili pomoci při řešení problému kvůli dopadu, který měl a má blokační paragraf.

Role Svazu byla velice jednoduchá. Svaz, resp. města a obce byly vedlejším účastníkem něčeho, co se kolem nich odehrávalo, nebo spíše neodehrávalo. Skutečností bylo a pořád je, že dopad blokačního paragrafu na obce byl velice silný. Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, resp. řády a kongregace, nebylo možné do přijetí zákona o tomto majetku převádět do vlastnictví osobám. Proto nebylo možné majetek využívat, nelze ho koupit, jen komplikovaně pronajmout, případně zatížit věcným břemenem, jako je například kanalizace. Nejistota ve vlastnických vztazích měla dopad na případné získání finančních prostředků ze strukturálních fondů.

Jednu z nejpostiženějších obcí takový majetek dokonce obkličoval a obec se nemohla rozvíjet. Co to znamená, když se řekne, že se obec nemohla rozvíjet? To znamená, že občané té obce jsou v porovnání s občany obcí, kterých se toto zatížení nedotýká, diskriminováni. Co Svaz dělal pro to, aby došlo k narovnání vztahů mezi církvemi a státem. Od počátku devadesátých let zaznívaly jednotlivé hlasy, že zde existuje tento problém. V letech 2003 nebo 2004 jsme na krajských setkáních se starosty cíleně položili otázku, koho blokační paragraf vážným způsobem omezuje při rozvoji obce. Přihlásilo se zhruba 15% účastníků. Mohu připojit osobní poznatek. Žiji v městečku, které se domnívalo, že něčím takovým není postiženo. Na jednání městské rady na konci loňského roku jsme však i my najednou zjistili, že máme blokovaných několikčtverečních metrů.

Po zjištění závažnosti vyvíjel Svaz další aktivity, problému se chopila majetková komise Svazu. Nemá cenu vypočítávat jednotlivé kroky, ale za zmínku stojí úryvek ze stanoviska této komise z 6. 10. 2005: "Obce jsou postiženy neřešenou problematikou církevních institucí, stejně jako církve, jimž je blokován majetek, a stát, který kvůli tomuto problému přichází o důvěryhodnost v zahraničí." V další části stanoviska je psáno: "Majetková komise Svazu měst a obcí České republiky požaduje, aby byla znovu zahájena jednání o finančním narovnání s církvemi, náboženskými řády a kongregacemi za účasti zástupců samospráv. Svaz je připraven spolupracovat." V duchu tohoto stanoviska jsme jednali nejprve s vládou sociální demokracie, pak se současnou koalicí. Uzavřeli jsme s vládou dohodu o vzájemné spolupráci. Absolvovali jsme řadu jednání jak na půdě sněmovny, tak senátu. V roce 2007 se konalo na Stálé komisi pro rozvoj venkova veřejné slyšení. Cílem bylo vyvolat opět zájem o tento problém a získat podpisy senátorů k ústavní stížnosti, na jejímž formulování se Svaz částečně také podílel.

Vláda nyní předložila věcný záměr zákona a Svaz je rád, že konečně existuje šance na konečné řešení, protože se všechny zúčastněné strany dohodly, tedy především stát a ostatní církve. Svaz to vnímá jako rychlé přijatelné řešení a doufá, že se již nepřihodí nic, co by této historické možnosti mohlo zabránit. Cílem Svazu je iniciovat a zúčastnit se všech dalších potřebných jednání, ať ve sněmovně či senátu, přesvědčovat své kolegy senátory, bývalé starosty a zastupitele, bez ohledu na to, jakou mají stranickou nebo nestranickou příslušnost ve své obci. Dopad je stejný napříč politickým spektrem. Svaz se také vyjádřil, že majetkové narovnání musí vyřídit především stát a dotčené subjekty. Mohu zaručit, že Svaz bude bojovat o to, aby byl majetek převáděn na obce bezplatně, tedy takový majetek, který by měl být využit pro veřejnoprávní službu – stavby škol, kanalizací, silnic. Obci, která dostane majetek pro veřejné služby bezplatně, se vlastně splatí dluh 18 – 19 let, kdy se nemohla rozvíjet. Divím se, že do dnešního dne neuspořádaly obce, postižené blokačním paragrafem, petici občanů kvůli omezeným možnostem rozvoje ve srovnání se situací v ostatních obcích republiky.

Z vystoupení výkonného místopředsedy SMO ČR Jaromíra Jecha, konference CEVRO, 31. 1. 2008, přepsáno a autorizováno. 

Argumenty | 16 02 2008 - 14:47

Postup, který byl zvolen, považuji za rozumný, schůdný, nicméně kromě naší politické reprezentace budou nutná jednání s exekutivou Eurostatu o nových podmínkách, týkajících se veřejných rozpočtů.

---

Protože jsem se účastnil jsem se jednání komise na straně státu s církvemi, byl jsem tedy obeznámen se záležitostí od začátku. Pan náměstek ministra kultury Jaromír Talíř představil záležitosti, které se týkají politického zadání.

Politické zadání vychází z dohodnutých čísel, která byla čerpána ze seriózních podkladů globálním přístupem. Kdyby se mělo důsledně provádět ocenění jednotlivých kauz, tak bychom tady byli ještě dalších dvacet let. Ministerstvo financí vycházelo z toho, na čem se dohodly vládní a církevní komise. Dnes hradí stát ze státního rozpočtu výdaje, které souvisí s platy duchovních atd. v rámci standardních tabulek státní správy. Duchovní jsou oceňováni na nižší nebo velmi nízké úrovni, částka činí 1,3 mld. korun, má v čase stoupající tendenci vzhledem k nárůstu počtu duchovních, a to nejen v katolické církvi, ale ve všech ostatních. Toto je jedna dimenze financování.

Druhá rovina je v oblasti veřejných statků, to znamená oprava kulturních památek, příspěvky na charitativní činnost, církevní školy, zdravotní zařízení, je to standardní postup, jak se stát chová ke všem institucím, proto na tom participují i církevní zařízení.

My jsme museli najít odpověď na otázku, jak řešit 83 miliard korun. Kdybychom je měli k dispozici, nejjednodušší řešení by bylo zahrnout je do rozpočtu na příští rok, tím pádem by byl celý zákon vyplněn. Ale jak napovídá částka, není to možné, protože činí více než 8 % výdajů rozpočtu. Museli jsme hledat určité řešení vyhovující domácí legislativě a rozpočtu, ale i závazkům a povinnostem ve vztahu k Evropské unii. Zde nás čeká ještě dost práce s vysvětlením tohoto přístupu, patrně jsme jednou z posledních zemí v evropské unii, kde nejsou tyto vztahy vyřešeny, a legislativa Evropské unie s takovými případy nepočítá. Ministerstvo se chystá jednat o těchto dokladech, aby se i z pohledu našich závazků ke komisím mohla tato záležitost pozitivně vyřešit. Nemohli jsme úhradu řešit najednou, nemohli jsme ji řešit standardnějším způsobem, kterým by byla například emise dluhopisů, a to ze dvou důvodů: emitovat dluhopisy v rozsahu 83 mld. je nad rámec toho, co stát emituje ročně (to je v podstatě 160 mld.), zvýšil by se náklad operace, proto jsme hledali jiné varianty. Jednou z nich bylo promítnout dopad do rozpočtu na období 60 let formou ročních splátek. Tato operace by nemusela být Evropskou unii posuzována tak, že nám automaticky vzroste zadlužení o 83 mld, takže není naší povinností to jednorázově promítnout do státního rozpočtu. To je rozpočtově politický aspekt, který je spojen s našimi závazky v rámci Evropské unie. Vedou se diskuse o konvergentním programu, o možnosti naplnění všech kritérií, chceme-li vstoupit do měnové unie. I když naším největším problémem v těchto dnech není deficitní rozpočtování, ale spíše míra inflace, která na základě posledních údajů daleko překračuje povolované parametry.

Zvolili jsme tedy variantu 83 mld., roční splátky úročené 4, 85 %. Proč? Je to opravdu náhoda, že jsme se zhruba půl roku předtím rozhodli otestovat, zda na trhu investorů bude zájem o 50tiletý dluhopis. Emitovali jsme 8 mld., testovali jsme dluhopis na trhu, 50 let není obvyklá lhůta, většinou jde o pětileté období, už 20 let je rarita. My jsme na trhu s dlhopisy s výnosem 4, 85%. Tohoto poznatku jsme využili při řešení úrokových dopadů operace, která bude realizována po dobu 60 let. To je způsob, jak jsme dospěli z 83 mld k částce 267 mld. Navíc v rámci politických dohod bylo řečeno, že nelze ukončit financování církvi z roku na rok, proto onen 20tiletý přechod, aby se církve mohly přizpůsobit nové formě.

K částce 4, 85% jsme se dostali na základě uvedeného testu. Kdo na tom vydělal? Když jsme emitovali 8 mld. s úrokem 4, 85%, je logické, že u emise 83 mld. by byl podstatně vyšší. Diskutovali jsme i o jiných formách, o tom, jestli by se částky měly valorizovat, jestli úročit, existovalo několik variant a nakonec rozhodujícím kritériem bylo, že chceme mít co nejsnazší jednání v Evropské komisi.

Co se týče výhod a nevýhod. Akceptoval bych jisté právní narovnání vztahu a řešení rozpočtové částky, to je jedna věc. Za druhé bych akceptoval problémy některých měst a obcí s rozvojem, protože část pozemků je blokovaná, a navrhované řešení nabízí velkou šanci, aby se pozemky podle rozhodnutí státu bezplatně převedly na obce. Forma je otázkou další strategie.

Ministerstvo financí se přiklání k vyřešení tohoto problému mj. i kvůli rozpočtovým dopadům. Lze očekávat, že nároky na financování církví podle současných zákonů vzhledem ke vzniku nových náboženských společenství by se zvýšily. V posledních letech se vracela otázka našich pravidel pro hodnocení duchovních, kteří jsou hodnoceni jako nižší úředníci státní správy. Převládající je třída 6 nebo 5 někdy i méně, je to velmi kritická úroveň financování.

Postup, který byl zvolen, považuji za rozumný, schůdný, nicméně kromě naší politické reprezentace budou nutná jednání s exekutivou Eurostatu o nových podmínkách, týkajících se veřejných rozpočtů.

 

Z vystoupení náměstka ministra financí ČR Eduarda Janoty, konference CEVRO, 31.1.2008, redakčně kráceno

Argumenty | 10 02 2008 - 20:04

Věcný návrh zákona o Narovnání vztahu mezi církví a státem považuji ze strany Římskokatolické církve za přijatelný kompromis.

Co nás vedlo ke vstřícnosti?

Dlouhodobé neřešení zatěžovalo církev, která ztrácela energii handrkováním se státními úřady o peníze na provoz a nemohla se plně věnovat svému poslání. Byli jsme lživě osočováni, že žijeme z peněz daňových poplatníků, ačkoliv stát mohl mít z našeho majetku větší výnosy, než nám dával, takže jsme byli ve skutečnosti jeho sponzory. Blokační paragrafy budily napětí v obcích, v nichž žijí naši věřící. Ve veřejném mínění se živila proticírkevní atmosféra stavěná na ubohé závisti. Stálé oddalování spravedlivého řešení ubližuje společnosti, která si zvykla na nespravedlnost jako něco normálního. Není nám jedno, že jsme považováni za národ zlodějů a tunelářů, který směřuje k vymření v blahobytu a bez naděje. Jsme součástí národa a pracujeme pro něj. Proto jsme chtěli maximálně usnadnit restituční řešení, aby mohlo dojít k nápravě historických křivd, a bylo možné začít pracovat na uzdravení vztahu našich občanů k majetku a ke spravedlnosti, bez níž nejde budovat skutečný mír a spokojenost, nelze mít ani skutečnou naději.

V čem jsme ustoupili?

1. Žádáme jen částečnou náhradu některých majetkových křivd.

Nenahrazují se soukromá a veřejná patronátní práva, příjmy z náboženských fondů, nevypořádává se zchátralost a tzv. vnitřní zadluženost kostelů a církevních objektů z důvodu záměrně nedostatečného „hospodářského zabezpečení státem“ v letech 1948 – 1989, nenahrazuje se znehodnocení majetku, který bude vydáván, ani se nevypořádávají výnosy, které od roku 1948 až dosud plynuly do státního rozpočtu z původního církevního majetku (zvláště z lesní a zemědělské půdy).

2. Naturální restituce je jen pro řeholní řády, kongregace a kněžská společenství, protože hospodářská činnost podstatně patří k životu některých klasických řádů. Zmenšil se ovšem počet osob povinných majetek vydávat, takže většina ženských řeholí nedostane vlastně nic, protože téměř devadesát procent jejich bývalého majetku dnes není v rukou státu. (Především budovy. Většina převedena v rozporu s blokačním paragrafem.) Diecéze se spokojí s finanční náhradou.

3. Finanční náhradu nedostaneme hned, zatímco stát získá plné právo hospodaření s většinou majetku od okamžiku účinnosti zákona, se zbytkem za pár měsíců. Jsme povinni dát státu půjčku na šedesát let. Vezmeme-li v úvahu, že od rozpadu Rakousko-Uherska u nás žádný stát šedesát let nevydržel, víme, že na sebe bereme obrovské riziko. Navíc někteří politici straší, že při jejich nástupu k moci, novelou zákona vše změní, nebo nabourávají současnou dohodu poukazem na případná lepší řešení, ke kterým však zase nemusí dojít. Proto žádáme řešení nejen zákonem, ale i smluvní závazek státu.

Druhé riziko se týká inflace. Vzhledem k tak významnému ústupku vůči státu je z povahy věci nezbytné, aby finanční náhrada byla úročena alespoň tak, jak jsou úročeny půjčky státu od veřejnosti (státní dluhopisy). Přijali jsme tedy úročení po 60 let fixním úrokem ve výši 4,85% ročně, kterým jsou úročeny státní dluhopisy vydané v září 2007 s dobou splatnosti 50 let. (Pro názornost je možné srovnat např. kupní sílu 1.000,-Kčs před 60 lety a kupní sílu 1.000,-Kč dnes. Komu se zdá úrok vysoký, ať si všimne inflace za poslední měsíc, která dokonce stanovený úrok přesahuje. Nedostaneme vlastně víc než těch 83 miliard, ale rozdělených v čase, a proto je ono číslo za 60 let vyšší. Dalo by se věc postavit i jinak. Před 60 lety byl majetek vzat za náhradu, která nebyla vyplacena, jen opakovaně odsouvána. Jestli dnes má dojít k proplacení, měli bychom přičíst úroky za zdržení. Pak už dnes šlo o sumu daleko vyšší, i kdybychom odečetli ty státní dotace, které mohly být náhradou.)

4. Přechodné období není jedno. Doznívající subvence je stanovena na dobu 20 let, zatímco vyplacení náhrady bude trvat 60 let.

5. Římskokatolická církev se velkoryse rozdělila se všemi dalšími 16 církvemi a náboženskými společnostmi, které jsou nyní placeny státem, o finanční náhradu za svůj vlastní majetek, protože chceme být solidární. Chceme, aby nikdo nemohl mít pocit ukřivděnosti od katolické církve, a aby bylo možné společně pracovat pro naši vlast. (Zatímco podle zabaveného majetku by měli právo asi na 1-2 %, dostanou 17%.)

Co církev získá?

Větší svobodu a hospodářskou nezávislost na státu, zároveň také větší odpovědnost. Povzbuzuje-li církev k zodpovědnosti druhé, je namístě, aby se o totéž snažila sama. Získáme část majetku, která sice neumožní činnost v takovém rozsahu, jako tomu bylo před komunismem, ale umožní skromný nový začátek.

Co oceňujeme na vládní straně?

Odvahu k rozhodnému řešení dlouhodobě odkládaného problému a konstruktivní přístup k jednání.

Co podle nás získá stát?

Zbaví se zátěže neřešeného problému a nálepky zloděje žijícího z krádeže. Nemůže totiž stačit odsouzení zločinů komunistického režimu, pokud se pokračuje v zločinné činnosti. Stát získá možnost prakticky okamžitě volně nakládat s velkým majetkem, který bude splácet po 60 let. Pomůže obcím k rozvoji a umožní získání dotací z Evropské unie. Stát a obce z prodeje získaného církevního majetku a dotací z EU, o které by jinak přišly, protože je tlačí termín roku 2013, mohou získat víc, než stát zaplatí církvím. Stát se zbaví zákonné povinnosti hospodářského zabezpečení církví, když zruší zákon č. 218/1949 Sb., a to dokonce se souhlasem všech 17 zúčastněných církví a náboženských společností, jejichž shoda je událostí historicky mimořádnou.

Co od státu očekáváme i v budoucnosti?

Spolupráci ve prospěch národa. Církve jsou tvořeny zdejšími občany a jde o největší a nejvýznamnější organizace v zemi, které se angažují pro dobro lidu především v oblasti duchovní. Protože však u žádného živého člověka nelze oddělovat ducha od hmoty, je jejich činnost přínosná pro každou oblast lidské činnosti. Církve jsou připraveny i nadále sloužit společnosti výchovou k duchovním a mravním hodnotám, bez nichž nemá budoucnost ani demokracie, která je jen metodou vládnutí a není schopná vychovávat občany k hodnotám, na nichž sama stojí. Viděl bych jako tragické, kdyby si i nadále naše společnost představovala, že může mít budoucnost i bez náboženství. Nebude-li Evropa křesťanská, bude muslimská, ale bez náboženství nebude. Pak ovšem nemůže počítat ani s demokracií.

Statisticky je možné sledovat jak v oblastech většího působení církví je méně negativních jevů jako jsou drogy, rozvody, kriminalita, které pak stát stojí velké peníze. Podpora činností církví v těchto oblastech by státu ušetřila mnoho výdajů.

Za zmínku stojí i péče o církevní památky, které nejen tvoří obrovské a charakteristické kulturní dědictví národa, ale je také turistickým magnetem a velkým zdrojem příjmů, ovšem pro jiné, než ty, kteří památky vytvářejí a o ně pečují.

Zmínit mohu i sociální a vzdělávací činnost církví ve školství a v Charitě, která je největším poskytovatelem sociálních služeb z nevládních organizací. Nemá však rovné postavení, protože dotace rozdělují kraje, které jsou současně zřizovateli svých zařízení sociálních i školských. I tady platí známé pořekadlo: Bližší košile, nežli kabát. Dále už jen zmíním službu církví v armádě a ve věznicích.

Očekávám tedy, že stát, který si uvědomuje například význam včel pro tvorbu krajiny a proto podporuje včelaře, ocení i užitečnost církví pro společnost a bude rozvíjet vzájemnou spolupráci, na kterou se z naší strany těšíme.

Mons. Jan Graubner, předseda ČBK, z vystoupení na konferenci Narovnání vztahu mezi církví a státem: aktuální reflexe, 31.1.2008, CEVRO Institut Praha

 

Dokument: Věcný záměr zákona o nápravě některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobod a o narovnání vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi.

 

Argumenty | 5 02 2008 - 22:08