Cirkevnimajetek.cz


English English



« 15. 4. 2008 Návštěva u Ing. Petra Bendla, hejtmana Středočeského kraje
17. 4. 2008 ČRo6, Petr Hartman a Lída Rakušanová, Vracení majetku Řádu německých rytířů »

Majetková dohoda, která se rýsuje mezi státem a církvemi, vyvolala bouřlivou debatu. Ta se vede ale bohužel jen o penězích, zatímco o poslání církví se cudně mlčí. Politické kulky svištící vzduchem tak přehlušují klíčový aspekt církevní odluky. Ke škodě nás všech.

Církve v demokratickém uspořádání české společnosti dosud hrály víceméně veřejnoprávní úlohu. Doteď následujeme principy rakousko-uherské legislativy. Již za první republiky měly církve od státu majetek jen svěřen, stát jej dozoroval. Zároveň uznával, že role církví přesahuje jejich vlastní zájmy, a cíleně je dotoval. Naneštěstí v období 1948 - 1989 komunisté, kterým pojem veřejná služba nic neříkal, všechno buransky shrábli do erární kapsy.

Jenže stávající církevní elity o veřejnoprávní status, který zatím náleží třeba univerzitám či České televizi a Českému rozhlasu, nestojí. Chtějí absolutní odluku od státu a vyplacení peněz takříkajíc na dřevo. Za čas se tak postaví bok po boku zahrádkářským a turistickým spolkům, tedy obyčejným občanským sdružením. Nu což, pravidelně do kostela podle výzkumů nechodí víc než čtyři procenta populace.

Ani oslovování širšího spektra občanů se církvím příliš nedaří. Česká biskupská konference prý vydává stanoviska k nezaměstnanosti, důchodové či sociální reformě. Kdo ale o nich něco ví? Kdopak zná názor katolíků, evangelíků nebo pravoslavných na radar, čínskou olympiádu, klimatické změny...? Osvícený katolický biskup Václav Malý se sice zajímá o lidi dobré vůle v nesvobodných zemích. Leč toliko coby turista, civilní osoba a prakticky na soukromé náklady.

V běhu dní je o církvích slyšet méně, než by se slušelo. Občas zaujmou charitou nebo pečlivou správou hospiců. Jinak ale vegetují kdesi za zdí, kterou odluka od státu pouze zvýší. Jenom jejich ekonomové mají těžkou hlavu: například státní příspěvek na platy římskokatolického pražského arcibiskupství nyní činí 100 milionů korun ročně. Za dvacet let bude nulový. Církve - včetně naší největší - se budou muset dokázat uživit samy. Nic záviděníhodného.

Ubíráme se ve francouzských stopách. Tam je od odluky provedené v roce 1905 stát sekularizovaný. Majetek mohou církve vlastnit podobně jako kulturní sdružení, zatímco budovy a kostely jsou státní. A církev tam je relativně chudá. Německo a Rakousko - země nám bližší - přiřkly církvím veřejnoprávní status, který jim poskytuje právní, majetkovou a procesní způsobilost. Také charitativní činnost je tam státem podporována. Církve jsou poměrně bohaté a vlivné. Mimo jiné též pomáhají dohlížet na veřejnoprávní sdělovací prostředky.

V České republice církvím ambice chybějí. Bolavé rány z minulosti se pokusí zakrýt tučnou finanční injekcí a budoucnost je netrápí. Zdá se, že na vše ostatní už ve zdejší bezvěrecké společnosti rezignovaly. Bohužel pro ně, i pro politiky. A také pro veřejnost.

V éře sílícího multikulturního dialogu, ba náboženských střetů, by pevnější institucionální zastřešení tradičních hodnot křesťanské civilizace vůbec nebylo na škodu.

Autor, bývalý poradce premiéra Vladimíra Špidly, přednáší na Masarykově dělnické akademii

Média k věci | 24 04 2008 - 20:47