Cirkevnimajetek.cz


English English



« 6. 5. 2008 Také jiné ohlasy
8. 5. 2008 Tisková zpráva ze setkání představitelů církví a náboženských společností s vedením kampaně www.cirkevnimajetek.cz »

 

Reakce na námitky poslance Tlustého k vládnímu návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi

 

Námitky pana poslance Vlastimila Tlustého jsou buď projevem nepochopení podstaty návrhu zákona, anebo jeho záměrného zkreslení. Dopouští se vážných pochybení, když za pomocí faktů vytržených z kontextu srovnává zcela nesrovnatelné úpravy: restituci podle zákona o půdě a komplexní majetkové vyrovnání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi.

Návrh pana poslance Tlustého, aby se v případě církví a náboženských společností aplikovaly principy zákona o půdě by měl následující důsledky:

  • fyzické vydání veškerého původního majetku církví a náboženských společností (vládní návrh: vydává se cca 1/3),

  • osobami povinnými vydat majetek by byly kromě státu i obce, kraje, právnické osoby soukromého práva (vládní návrh: vydává se pouze majetek státu),

  • náhrada znehodnocení majetku církví a náboženských společností (vládní návrh: nehradí se),

  • náhrada živého a mrtvého inventáře (vládní návrh: nehradí se),

  • poskytování náhradních nemovitostí za ty, které nelze vydat (vládní návrh: náhradní nemovitosti se neposkytují),

  • náhrady škod povinným osobám, které majetek držely v dobré víře (vládní návrh: vydává se pouze majetek státu, možnost náhrady škody nepřichází v úvahu),

  • zvýšené výdaje státních finančních prostředků, které by bylo nutné vynaložit zejména v případě původních zemědělských pozemků na jejich vytýčení a zaměření, nákladů na znalecké posudky.

Chce skutečně pan poslanec Tlustý docílit tohoto?

 

Rozpor výše finanční náhrady s Ústavou

Poslanec Tlustý opakovaně namítal možnou protiústavnost výše finanční náhrady, aniž by uvedl, v čem možnou neústavnost spatřuje či podložil svoje tvrzení argumenty. Není jasné, jakým Ústavou garantovaným právům či principům výše finanční náhrada podle poslance Tlustého odporuje.

Přijímaný zákon naopak naplňuje principy opakovaně judikované Ústavním soudem. Rozhodovací činnost Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a dalších obecných soudů opakovaně zdůrazňuje princip tzv. legitimního očekávání církví a náboženských společností, které by bylo přijetím navrhovaného zákona naplněno.

Naopak lze předpokládat, že prodlužování současného stavu by mohlo vést k žalobám či k ústavním stížnostem ze strany církví a náboženských společností na stát, např. pro neplnění povinností podle zákona č. 218/1949 Sb. či pro nenaplnění legitimního očekávání.

 

 

 

 

Co zahrnuje částka 83 mld. Kč?

Její výše byla stanovena na základě kvalifikovaného odhadu hodnoty původního majetku církví a náboženských společností (podle stavu k 25. únoru 1948), který nebude předmětem vydávání podle návrhu zákona.

Vzhledem k tomu, že tato částka je součástí vyrovnání majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, obsahuje i následující „protihodnoty“:

  • upuštění od přímého financování platů duchovních a dalších nákladů církví a náboženských společností podle zákona č. 218/1949 Sb.; příspěvky na platy duchovních platil stát již za první republiky formou tzv. kongruy (alternativa: ponechání současného modelu financování v platnosti; předpokládané náklady v rozsahu 60 let jsou 585 mld. Kč); z tohoto důvodu podíl jednotlivých církví na finanční náhradě neodpovídá plně míře majetkové křivdy, kterou jednotlivé církve utrpěly (princip solidarity),

  • vzdání se nároků ze strany církví za hodnoty, které stát garantuje zákonem č. 218/1949 Sb., ale trvale neplní či plní jen z části (např.: náhrada cestovních a stěhovacích výloh, věcné náklady spojené s výkonem bohoslužeb a jiných náboženských úkonů i s církevní administrativou),

  • zánik povinností státu vyplývajících ze soukromých i veřejných patronátních práv, které na sebe stát dobrovolně převzal (alternativa: možné žaloby na plnění povinností vyplývajících z patronátních práv),

  • náhrada za zrušení závazků přispívat na účely církví a náboženských společností, jejich složek, komunit, ústavů, nadací, kostelů, obročí a fondů, které stát provedl v roce 1949,

  • zamezení množství soudních sporů v případech, kdy byl původní církevní majetek v důsledku absence jednoznačného výkladu blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě převáděn na jiné osoby,

  • nastolení kvalitativně nových majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi.

V této souvislosti nelze ani opominout významnou úsporu státních finančních prostředků, které by bylo nutné vynaložit zejména v případě původních zemědělských pozemků na jejich vytýčení a zaměření, nákladů na znalecké posudky.

 

Církve navíc uzavřou se státem smlouvu, ve které pokládají své majetkové nároky za vypořádané. Česká společnost má tak šanci zbavit se vleklého problému jednou provždy.

 

Zákon o půdě a jeho porovnání s vládním návrhem zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi

Obě právní úpravy není možné porovnávat. Zákon o půdě je svou podstatou zákonem restitučním, jehož základem je odstranění majetkových křivd formou obnovy vlastnictví k původnímu zemědělskému a lesnímu majetku. Podstatou vládního návrhu zákona je narovnání vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi a nastolení kvalitativně nových majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi.

Vydání části původního majetku církví a náboženských společností je pouze jednou z částí majetkového vyrovnání. Současné vlastnictví státu zůstane zcela nedotčeno v případě tzv. diecézního majetku.

Předkládaný návrh zákona se od zákona o půdě liší v mnoha ohledech:

  • na rozdíl od zákona o půdě se za nevydávané nemovitosti neposkytují náhradní nemovitosti,

  • na rozdíl od zákona o půdě se neposkytuje náhrada za znehodnocení majetku,

  • na rozdíl od zákona o půdě se neposkytuje náhrada za živý a mrtvý inventář.

Podle zákona o půdě za nevydané nemovitosti přísluší oprávněným osobám odpovídající náhrada, tj. náhrada (přednostně naturální) v hodnotě pozbytého majetku. Náhrady za nevydanou zemědělskou půdu v současné době představují 7% z dosud řešených restitučních nároků.

Pokud se však poskytovala finanční náhrada, poskytovala se podle cen platných v době přijetí zákona; současná realita však cenám z roku 1991 naprosto neodpovídá. V roce 1991 neexistoval trh se zemědělskou půdou (ten byl umožněn až přijetím zákona o půdě), ceny tedy musely být stanoveny administrativní cestou. Odklad řešení majetku církví a náboženských společností o 17 let nelze přičítat k tíži oprávněných subjektů.

 

K návrhu poslance Tlustého na rozšíření zákona o půdě o církve a náboženské společnosti (CNS)

Novelizace zákona o půdě přibráním CNS jako oprávněných osob, by bylo řešením nesystémovým a značně problematickým.

Pokud by došlo k rozšíření okruhu oprávněných osob novelizací zákona o půdě, otevřel by se prostor pro opětovné uplatňování již zaniklých nároků fyzických osob či nároků neuspokojených. Tím by došlo ke značné administrativní zátěži pozemkových úřadů.

Nároky na vydání původního majetku by se týkaly všech církví a náboženských společností a povinnými osobami by kromě státu byly rovněž obce, kraje a další právnické osoby, které v současné době majetek drží a nakládají s nim. Restituce veškerého původního církevního majetku by byla v porovnání s vyjednanou variantou časově i finančně náročná. Rovněž by bylo nutno započíst náklady spojené s náhradami za nevydané nemovitosti či za nemovitosti znehodnocené. K tomu je dále třeba připočíst množství tímto vyvolaných soudních sporů. Tato varianta by nevedla k nastolení systému samofinancování církví a náboženských společností. Stav, který by tímto řešením nastal, by vyžadoval přijetí dalšího samostatného zákona či zákonů. Mohlo by dojít k situaci, kdy např. novela zákona o půdě bude přijata a církevní restituce budou v dlouhodobém časovém horizontu řešeny, avšak zákon, kterým budou řešeny otázky financování církví a jejich osamostatnění, nebude v odpovídajícím čase přijat. Proto je třeba takové řešení považovat za nesystémové, které by nevedlo ke konečnému a dohlednému majetkovému vyrovnání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi.

 

Vysvětlení některých pojmů použitých v doplnění důvodové zprávy(„Vymezení rozsahu vydávaného majetku a ocenění nevydávaného majetku“)

Zemědělská půda – míní se původní zemědělská půda, tedy stav podle roku 1948; z toho důvodů bylo do výpočtu průměrné ceny zemědělské půdy zahrnuto i rozšíření intravilánu za období 1948 – 2008 (např. v případě hl. m. Prahy došlo k navýšení plochy o 44 %, z toho zemědělská půda činí přes 60 %); zemědělská půda pro účely výpočtu zahrnuje kultury orná půda, chmelnice, vinice, trvalý travní porost, zahrada, sad

Lesní půda – míní se původní zemědělská půda, tedy stav podle roku 1948

Restituce – jedná o obecně přijímané, ale nepřesné pojmenování procesu vydání majetku jeho původním vlastníkům, kterým byl protiprávně odňat. Právní termín restitutio in integrum znamená uvedení (navrácení) v předešlý stav; k tomu však nedocházelo ani v případě tzv. restitučního zákonodárství. Termín se přesto obecně přijímání pro případy zmírnění majetkových křivd formou obnovy vlastnictví k majetku. Vládní návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi však sleduje zmírnění majetkových křivd jinou formou.

Majetkové vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi – kombinovaný postup, kdy část odejmutého majetku se vydává a část se nahrazuje paušální finanční náhradou, která však plní i další funkce v souvislosti s přechodem na model samofinancování církví a náboženských společností. Nastolení kvalitativně nových majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi

Zdroj: Ministerstvo kultury ČR 

 

Aktuálně | 6 05 2008 - 11:46