Cirkevnimajetek.cz


English English



« 3. 4. 2008 Lidové noviny, Jakub Haas: Splácíme dluhy z dob socialismu
9. 4. 2008 Podepsaná verze návrhu zákona, která odchází do Poslanecké sněmovny P ČR »

Skoro třista miliard ze státní kasy. To není výdaj, jakým se obvykle pravicové vlády chlubí. Ta Topolánkova se jím ale možná zapíše do historie mnohem víc než svými opatrnými reformami. Vládní návrh zákona na odškodnění českých církví za majetek, který jim ukradli komunisté, míří za dva týdny do poslanecké sněmovny a v sázce je mnohem víc než náprava jedné staré křivdy. Na osamostatnění tuzemských církví totiž v důsledku vyděláme úplně všichni.

Snad za to může jaro. Předseda Ekumenické rady církví Pavel Černý doslova září optimismem. Loni na podzim vedl spolu s katolickým arcibiskupem Janem Graubnerem jednání se státem o církevním vyrovnání. A dnes o přípravách zákona, který právě míří k rozhodujícímu testu mezi poslance, pěje samou chválu. „Vládní komise byla skvěle postavená. Ministr Gandalovič okamžitě řešil všechny problémy ohledně půdy a pozemků, ministr Schwarzenberg tomu dodával rozvahu a moudrost člověka, který ví co to znamená spravovat majetek. A ministr kultury Jehlička se po všech dosavadních špatných zkušenostech ukázal jako člověk, jehož slovo platí,“ vypočítává duchovní s širokým úsměvem. „A to jak se dokázaly domluvit církve mezi sebou, to bylo prostě úžasné.“

Člověk, který nežil od revoluce v cizině, se při těch slovech musí štípnout. Co se stalo? Jak je možné, že církevní restituce, tahle léta odkládaná nepříjemnost, najednou chytily takové tempo? K vysvětlení je nutné se alespoň zběžně podívat o mnoho let zpátky.

Špatný systém

Osmnáct let to vypadalo, že nic nemůže být v Česku těžší než prosadit, aby zdejší křesťané dostali zpátky to, o co za vlády komunistů přišli. Ve federálním shromáždění restituční zákon na začátku devadesátých let neprošel o několik hlasů a pak už jej nikdo do sněmovny ani nedonesl. S výjimkou lidovců nedořešené restituce nikoho z politiků nepálily, ateističtí Češi je nikdy nevnímali jako problém. Václav Klaus coby premiér byl tvrdě proti nim, po pádu jeho vlády seděl v křesle ministra zodpovědného za církve sociální demokrat Pavel Dostál, jenž antipatií k duchovním hlásal veřejně a coby zodpovědnou úřednici jmenoval dámu, která je vysloveně nesnášela. A samy církve navíc pořádně nevěděly, co chtějí - chátrající ukradené stavby nebo peníze na účet? Budou s nimi umět hospodařit ? A dokáže se sedmnáct církví vůbec dohodnout, jak se podělí o desítky miliard, když vztahy mezi katolíky a protestanty nikdy nebyly zvlášť ideální? V kuloárech se proslýchalo, že ani kardinál Miroslav Vlk o návrat majetku ve skutečnosti nestojí, protože by katolíkům přinesl víc potíží než užitku.

Nedá se ovšem říct, že by církevní kostlivec spal úplně v klidu. Ten problém dělal z Česka (jinak země se spíše příkladnými restitucemi) poslední postkomunistickou zemi, jenž nedokázala pro své okradené duchovní zjednat spravedlnost. A ze zdejších církví, které zákon v roce 1949 připravil o majetek a učinil je závislé na státních dotacích, zase poslední evropský unikát. Tahle provázanost církve a státu nevychází daňové poplatníky nijak lacino. Každoroční státní příspěvek na platy kněží přesahuje miliardu korun a pravidla jsou nastavena tak, že církve si mohou samy určit, kolik duchovních vlastně mají. A tak zatímco věřících u nás vytravale ubývá, počty kazatelů sedmnácti církví, které splňují kritéria pro výplatu dotací, stouply od roku 2001 o téměř tisícovku. „Je to špatný systém,“ vysvětluje předseda ekumenické rady církví Černý. „Loni například Církev adventistů sedmého dne, která dosud příspěvek na platy nepobírala, nahlásila na poslední chvíli třicet nových duchovních.“

Dalším kdo na nevyřešených restitucích majetku už osmnáct let tratí jsou obce. Nad pozemky a budovami, ketré by si jednou mohla církev nárokovat, totiž visí tzv. blokační paragraf, který obcím znemožňuje s nimi cokoli podnikat. Svaz měst a obcí pravidelně lobboval za změnu, duchovní si stěžovali a stát se ošíval, že má platit rostoucí příspěvky – jenže nic se nepohnulo. Některé problémy se ale někdy stejně dočkají záhadně rychlého řešení.

Historická chvíle

Topolánkova vláda si restituce dala do programového prohlášení, shodly se na nich všechny koaliční strany. „Nebyl žádný problém to ve vládě prosadit,“ říká dnes ministr kultury Václav Jehlička, lidovec a vzorný katolík, který si vyrovnání dal za jeden z hlavních úkolů. „Přinesl jsem na jednání fotodokumentaci asi 300 kostelů v naprosto dezolátním stavu, abych ukázal proč je důležité, aby církev mohla hospodařit sama.“ Loni na jaře se začalo vyjednávat a Jehlička už za pět měsíců hlásil, že se našlo pro všechny strany přijatelné řešení.

Co se mezitím dělo? Loni v létě vznikla ministerská komise a ministr vyzval církve, ať si sestaví svou. Experti obou stran nejprve došly ke shodě nad tím, jak má vyrovnání vlastně proběhnout - majetky tedy pozemky, pole lesy a nemovitosti budou moci žádat zpět pouze katolické řády, k jejichž existenci neodmyslitelně patří, zbytek se vyřeší finančním odškodněním. Pak začalo ostré vyjednávání o peníze. Komunisty ukradený majetek církevní experti kdysi vyčíslili na 134 miliard korun, kompromisní dohoda nakonec vznikla nad číslem osmdesát tři. Suma má být úročena podobně jako státní dluhopisy a splácena 60 let, takže nabobtnala na 270 miliard. Ještě dvacet let budou církve dostávat (postupně klesající) příspěvek na platy a provoz, pak se budou muset o sebe postarat zcela samy.

„Pak přišel nejtěžší moment,“ vzpomíná na vzrušené debaty Pavel Černý. „Dostali jsme návrh zákona, kde byla vytečkovaná místa pro doplnění procent – kolik má která česká církev dostat. Měli jsme na to týden.“ Drtivá většina ukradeného majetku (kolem 98%) byla v minulosti ukradena katolíkům. Mezi sedmnácti zástupci seděli i šéfové církví, které v roce 1949 ještě v Československu neexistovaly, případně neměly žádný majetek. Kdyby si ovšem katolíci postavili hlavu a chtěli vše zpátky pro sebe, malé církve by se po odstřihnutí státního příspěvku ocitly na dně. „Věděli jsme, že se musíme dohodnout,“ vzpomíná na osudné chvíle Černý a obratem oceňuje velkorysost katolické církve. Katolíci, k nimž se hlásí 90% českých věřících, totiž ustoupili a z koláče si ponechali něco přes 80 procent.

Černý není jediný z českého duchovenstva, kdo při vzpomínce na intenzivní jednání neskrývá hrdost. „Poprvé v dějinách se sedmnáct českých církví domluvilo,“ říká Synodní senior Českobratrské církve evangelické. „Je to historický okamžik – postavit se na vlastní nohy a ustát to.“

Ať už se to vyřeší

A právě přípravy na naznačenou změnu dnes plně zaměstnávají hlavy duchovních a církevních ekonomů. Ekonomická samostatnost nebude nic snadného. Podnikání v porevolučních letech církvím nikdy moc nešlo. A pro jejich nečleny může být zajímavá ještě jedna otázka – co vlastně mohou movitější církve přinést celé společnosti. Jak to vypadá v praxi?

Mniši odění do montérek a odrbaných džín právě dělají generální úklid v chrámu a chystají ho na velikonoční bohoslužby. Benediktýni v Rajhradě mají práce mají až nad hlavu. Na klášter s přilehlou zahradou a hospodářstvím jich je jenom šest a v rozlehlém barokním areálu se téměř ztrácejí. Bez nich by se ale klášter už dávno zřítil. Byli to právě oni, kteří na počátku devadesátých let převzali hroutící se budovy od státu – tehdy podle zvláštního zákona dostaly církve zpět některé své nemovistosti, v celkovém objemu ovšem nepatrnou část. Benediktíni začali shánět peníze kde se dalo a rajhradský klášter postupně dávali do pořádku. Kromě podpory od státu dosáhli i na peníze z Bruselu a investovali do svých akcí desítky milionů korun. Před nimi tu ale řádila armáda a následky jejího hospodaření se budou napravovat ještě dlouho. Z většiny zašedlých budov opadává omítka a obyvatelná není ani třetina celého komplexu. „Baráky jsou už zajištěné, dalších padesát let vydrží,“ říká převor Augustin Gazda. „A tam kde slyšíte sbíječky, se chystá výstavní síň pro Památník písemnictví na Moravě. Otevírat budeme v létě.“

Právě s Památníkem spojili rajhradští mniši svůj novodobý osud. Pro potřeby šestičlenné komunity jsou totiž rozlehlé klášterní sály poněkud naddimenzované. Větší část zrekonstruovaných prostor proto nabídli Muzeu Brněnska, které tady otevřelo stálou expozici zaměřenou na moravskou literaturu, pořádají se tu koncerty a do místního archivu jezdí badatelé z celé republiky. „Vojáci našemu městu nic nepřinesli. Zato benediktýni udělali během několika let z kláštera pojem, který propaguje Rajhrad v celé republice,“ pochvaluje si sousedy starosta Rajhradu František Ondráček. Obrázek místního kláštera se v jeho kanceláři vyšplhal hned vedle portrétu hlavy státu. Na otázku po církevních restitucí proto starosta zvolený za ODS bez zaváhání kýve hlavou. „Mělo se to provést už dávno,“ říká. Restituce by ostatně usnadnily i jeho plány. Zrovna před klášterem chce město vybudovat parkoviště pro turisty, ale na pozemky se vztahuje blokační paragraf, takže stavba ještě nezačala. „Ale to je drobnost,“ mává rukou starosta. „Hlavní je, aby se napravila ta křivda. Doufám, že k tomu konečně dojde.“

Zatím klid

V pražských centrálách a na minsterstvech panuje ohledně restitucí nebývalý optimismus, rajhradské benediktíny už tohle téma moc nevzrušuje. Dva tisíce hektarů lesa, které by rajhradskému klášteru připadly, by sice osvobodily klášter od dosavadní závislosti na dotacích a státních úřednících, převor Gazda ale při pohledu do budoucna jen krčí rameny. „Když zákon parlament schválí, o majetek zažádáme. Ale do té doby se tím nechci zabývat,“ říká. „My už to zvládáme i bez něj.“ Sady a zahrady, na kterých dnes mniši hospodaří, si pronajali od státu, budovy zachránili před spadnutím díky zmíněným dotacím a samotná komunita toho k živobytí mnoho nepotřebuje. Čistě ekonomicky vzato, život v rajhradském klášteře znamená pro mnichy jen přítěž a možná by udělali nejlíp, kdyby ho opustili a založili si nové sídlo v méně náročných podmínkách. Trápení se záchranou ohromné stavby, ale má svůj smysl. „Naši předchůdci se tady modlili a pracovali od jedenáctého století a my na jejich práci navazujeme,“ uvažuje převor. „Ta kontinuita nás posiluje.“ Při pohledu zpátky se převor přeci jen neubrání představě co by dělal, kdyby zákon o církevních restitucích letos skutečně prošel. „O lesy bychom se asi starali společně s ostatními benediktýnskými kláštery. Vznikla by na to jedna firma,“ říká. „Z části výnosů bychom platili opravy budov a další část by šla na vzdělání mnichů. Máme málo duchovních a kvalitní teologická studia v Římě stojí i 200 eur měsíčně,“ dodává. „A deset procent by od nás šlo na charitu – pro místní hospic a dům pro seniory.“ Jak sám ale zdůrazňuje, jsou to opravdu jen spekulace: výsledek v parlamentu si převor netroufá odhadnout.

Zatím je to teorie

I v Nové Říši na Jihlavsku obsadili místní klášter po komunistickém převratu vojáci. Místní původní majitelé, premonstráti, ale měli štěstí. Armáda v klášteře skladovala polní nemocnici a když se premonstráti v devadesátých letech vrátili, našli klášter sice ošuntělý, ale obyvatelný. Dnes jsou jeho opravené zdi jasnou dominantou obce. V části zřídili mniši společně s obecním úřadem dům s pečovatelskou službou, jiná slouží v létě jako rekreační místo pro zdravotně postižené a rodiny s dětmi. Rekreační provoz by mniši rádi rozšířili na celý rok, ale k tomu jim zatím chybí peníze. Přesto ani novoříšští premonstráti na církevní restituce příliš nespoléhají. „Když se církev spojuje pořád jenom s majetkem, vytváří to negativní obraz,“ říká mladý převor Vít Červenka. Letmá anketa mezi laiky v okolí ale dopadá zcela jasně pro restituce. Mezi devíti „ano“ z deseti oslovených je i mladý zemědělec Martin Kratochvíl. Jeho hospodářské budovy stojí na bývalých církevních pozemcích. „Až připadnou klášteru, tak se nějak dohodneme,“ říká usměvavý mladík s odbarvenou hlavou. „Pořád to bude lepší než dnes: barák je náš, pozemek blokuje stát a dohromady je ten majetek nepoužitelný. Ani se to nedá prodat,“ stěžuje si. Církevní restituce mají podporu i u vedení města. Starostka Dana Čírtková by ráda vyřešila problémy se starou sýpkou, která stojí na bývalých církevních pozemcích a protože se ni nikdo pořádně nestará hyzdí vzhled obce. Dokud se ale církevní restituce nevyřeší, nejde s tím nic dělat. Pro nechuť premonstrátů bavit se o majetku má ale pochopení. „Teprve hledají způsoby, jak komunikovat s vnějším světem. Po tom, co všechno za poslední půl století zažili, se jim nemůžete divit,“ říká dáma, která jako nezávislá řídí obecní úřad už deset let.

Na pozici starostky nastupovala v době, kdy do novoříšského kláštera přišel nový opat Marián Kosík. „Mezi námi žádný problém není, známe se, důvěřujeme si a spolupracujeme. Podívejte se třeba na tohle,“ říká a ukazuje na plány parku, který by měl vzniknout v zatím zanedbaných zahradách kláštera a sloužit lidem z širokého okolí. Spolupráci s městem si pochvaluje i opat. „My potřebujeme obec, obec potřebuje nás. A funguje to,“ říká. A po dlouhém přemlouvání nakonec naznačuje, jakým směrem by se novoříšský klášter ubíral, kdyby dostal zpět ukradená pole, lesy a rybníky. Kromě budov pro rekreaci by premonstráti chtěli u sebe zřídit přednáškové centrum, výstavní prostory a dům v němž by se pořádala duchovní cvičení. „Z kláštera by se mohlo stát místo, kde budou lidé moci v klidu přemýšlet a zotavovat se,“ říká opat. Převor Červneka ale hned dodává: „To všechno je zatím ale ještě teorie. Třeba z navráceného majetku zaplatíme nanejvýš energie a navíc nám nezbude. Kdo ví,“ krčí rameny.

Arcibiskupský ležák

„Někteří mí kolegové říkají, že největším nebezpečím téhle dohody je, že nakonec projde,“ říká se smíchem farář Církve bratrské Daniel Kvasnička. Tento muž nedávno spustil mediální kampaň, jež by měla vysvětlit veřejnosti, proč je vlastně církevní vyrovnání důležité. Zatímco mniši v klášterech si s lesy a pozemky pravděpodobně poradi, pro církevní hodnostáře představují miliardy na kontech a konec jistoty státních dotací mnohem větší výzvu. Výsledkem by měla být kýžená dospělost a samostatnost. Pokud se ale nepodaří peníze dobře investovat, hrozí velké potíže. Náklady na platy duchovních jdou ročně do desítek (u katolíků stovek) milionů a není úplně jednoduché získané peníze uložit tak, aby vynášely, kolik bude třeba. „Když hospodaří církev, je to bída,“ shrnuje Kvasnička obavy a dosavadní zkušenosti. „Lepší je, když si najme makléře a experty, kteří umí psát granty. Nebude to nic snadného, ale myslím, že výsledkem může být nakonec to, že se církve stanou otevřenějšími a komunikativnějšími.“

Vrchní ekonom pražského arcibiskupství Karel Štícha může být uvolněnější. Velkou výhodu své diecéze vidí v tom, že působí v lukrativní metropoli. „Máme zkušenosti se správou a pronajímáním nemovitostí, v tom umíme podnikat sami,“ vysvětluje Štícha. „Rádi bychom opravili některé nepoužívané objekty a pronajímali je, případně nějaké další koupili. A kromě toho jednáme s firmami, které by nám připravily plán investic na kapitálovém trhu.“ Štícha ale neskrývá nervozitu z budoucnosti - státní příspěvek na platy arcibiskupství včetně farností a kapitol činí v současné době 150 milionů ročně. Za deset let z něj bude polovina, za dvacet nic. Ekonom má tedy v záloze i odvážnejší podnikatelské plány. „Hýčkám si představu o vlastním pivovaře, kde by se vařil arcibuskupský ležák,“ prozrazuje po chvíli. „Jde o to najít vhodný objekt a lidi.“

Podobné plány - tedy kombinovat investice do nemovitostí a kapitálového trhu – má i druhá největší komunita – evangelíci. A vlastně i všichni ostatní. Všude je navíc slyšet naději, že ze státního narovnání zbydou i peníze na sociální služby a charitu. „Pokud vím, všechny církve mají nějaké takové plány,“ říká za ekumenickou radu Pavel Černý, jinak zároveň předseda Rady Církve bratrské. „Naše církev provozovala do roku 1949 dětské domovy. Rádi bychom to obnovili a dělali pěstounské projekty pro děti na způsob dětských vesniček. A také uvažujeme o zřízení hospicu v Praze.“ Šéf evangelíků Joel Ruml chce, aby jeho církev vybudovala penzion pro seniory složený z nezávislých bytových jednotek, jaký viděl při návštěvě Británie. Domovy pokojného stáří chystají také pražští katolíci. V téhle optice se církevní vyrovnání jeví jako zajímavá investice do velké a zkušené nevládní organizace. „Církev sociální služby dělá levněji než stát,“ říká Černý, „A společnost na tom vydělá. Vzniknou nová zařízení na evropské úrovni a s nimi nová pracovní místa.“ Ministr kultury Jehlička to vidí podobně: „V české společnosti pořád přežívá představa tlustých prelátů, kteří se jen cpou a prahnou po majetku. Ale je třeba si uvědomit, že církev dělá řadu věcí pro ostatní - školství, charitu, ochranu památek, zdravotní a sociální služby.“

Unikátní prostor

Smělé plány ale nejsou všechno. Osud českých církevních restitucí ve sněmovně totiž zatím není zcela jasný. Jednoznačně proti jsou komunisté, jednomyslně pro zvednou ruku pravděpodobně lidovci a zelení. Premiér Topolánek sice normu plně podporuje, ale poslanecký klub ODS nemusí hlasovat jednotně – například místopředsedkyně sněmovny Miroslava Němcová se několikrát nechala slyšet, že jí zúročená částka pro církve připadá příliš vysoká. „Bude to pro koalici velká zkouška,“ myslí si ministr Jehlička. Dá se očekávat, že pro by mohli hlasovat i někteří sociální demokraté – pokud jim to ovšem šéf strany Jiří Paroubek, který nedávno přišel s vlastním návrhem odškodnění, nerozmluví. Ani jeho bývalý ministr kultury Vítězslav Jandák (mimochodem on byl první, kdo po smrti Pavla Dostála navázal s církvemi dialog o odškodnění), zatím neslibuje pro Jehličkovu normu podporu. „Musíme to rozdiskutovat,“ říká neurčitě. „Vláda udělala chybu, že o tom s námi nejednala dřív. V tuhle chvíli máme vlastní názory třeba na způsob splácení nebo úrokovou míru a budeme se je snažit prosadit. Nedovedu říct, jak budu hlasovat.“

Možnost, že i zatím jednoznačně nejnadějnější z porevolučních pokusů o církevní vyrovnání skončí nakonec na smetišti, tedy není úplně nereálná. Znamenalo by to hodně. A nejde jen o další léta závislosti církve na státu, zablokované obce a chátrající památky. Ke slovu se hlásí také čím dál vyšší výdaje na platy duchovních. Podle českých pravidel na nejvyšší stupeň akreditace – a s ním i na nárok na platy- pomalu dosahují další, po revoluci registrované církve. A je zcela v jejich moci, kolik lidí předloží státu k vyúčtování. Česku by tak neúspěch zákona přinesl během několika let také proměnu na v Evropě zcela kuriózní prostor, kde se platí ze státního rozpočtu provoz Svědků Jehovových, místních muslimů nebo třeba hnutí Hare Kršna.

 

Adam Šůra, Petr Třešňák

 

Pro předplatitele Respektu je článek přístupný zde.

Média k věci | 8 04 2008 - 21:11