Cirkevnimajetek.cz


English English



« 30. 4. 2008 O zákonu v prvním čtení se bude pravděpodobně rozhodovat v úterý 6. 5. 2008, kdy se projedná předloha s doplněnou důvodovou zprávou
1. 5. 2008 Komunista Ing. Pavel Kováčik nám píše: Nesouhlasíme s tím, že občané vládní návrh podporují »

Narovnávání majetkových vztahů mezi státem a církvemi je politický evergreen. A tím nejspíše i zůstane. Snaha církví dobrat se majetku v hodnotě téměř 135 miliard korun narazí v parlamentu na nesouhlas opozice, ale také některých koaličních poslanců. Nadto se zdá, že ani na nebesích není této transakci přáno. Kdyby to byla boží vůle, církev by dávno byla v balíku. Jenomže evangelium jasně říká, že spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do království nebeského. Peníze křesťanům škodí, pokud tedy věříme, co o tom řekl Ježíš Kristus. Snad Bůh ve své dobrotě najde způsob, jak onomu majetkovému narovnání zabránit nejlépe hned v prvním čtení! Hádankou zůstává, proč církve trvají na principu, že co bylo ukradeno, má být vráceno. Proč ve své chudobě nevidí záměr prozřetelnosti? Ve skutečnosti se církev domáhá toho, co kdysi získala darem od věřících, kteří nechtěli být majetkem zatíženi! Lidé prostí i ti zámožnější často odkazovali majetek řádům či farnostem v dobré víře, že prospěje něčemu dobrému. Někdy se tak možná i stalo, ale opět čtením evangelia víme, že Bohu je milé, co chudý dá bližnímu z posledního a příliš si necení dobročinnosti bohatých, kteří rozdávají z nadbytku. Bohatá církev nikdy nebude církví vlivnou, alespoň tedy duchovně. To, co má zprostředkovat a chránit, je láska. Ta nejen že je nehmotná, ale je i na hmotě nezávislá, a dokonce se s hmotou nesnáší. Tam, kde církev nemá nouzi o majetek, strádá duchovně. A duchovně je bohatá tehdy, když není zatížena hmotnými břemeny. Tak to prostě je a dobře už bylo: Paradoxně za komunistů, kteří církev okradli a pronásledovali, čímž křesťany duchovně osvobodili a posílili.

Převzato z www.denik.cz/hoffman, 29. 4. 2008

Fotografie a živtopis převzaty z www.hc.sk Ivan Hoffman se narodil 27. 11. 1952 v Martine na Slovensku. začiatkom 70. rokov spoluúčinkoval v duu s Petrom Michalovičom. 1979 spoluzakladateľ združenia pesničkárov Slnovrat 1980 koniec spolupráce s Petrom Michalovičom; vystupuje ako sólista (resp. s gitaristom Igorom Jančárom). 1981 odchod zo Slnovratu. 1983 v piesňach viac zdôrazňuje duchovné témy. 1984 spolupráca so Zuzanou Homolovou a Milošom Janouškom. 1985 účasť na Martinskom Folkfóre, kde získal Cenu poroty. 1987 prispieval do samizdatových časopisov Fragment-K a Bratislavské listy, do Rádia Slobodná Európa a Hlas Ameriky; bohatá koncertná činnosť predovšetkým v Čechách (festivaly Valašský Špalíček, Prázdniny v Telči, Folková noc na Frýdštejně, Náměšť nad Oslavou...). 1989 na pozvanie speváčky Joan Baezovej vystúpil na Bratislavskej lýre; počas Novembrovej revolúcie je jedným zo stálych účastníkov protestných mítingov a autorom neoficiálnej hymny revolúcie Sľúbili sme si lásku, ktorú vydalo vydavateľstvo Opus na SP platni Nech mi nehovoria. 1990 realizácia prvého a zatiaľ posledného albumu Verím, že sa to dá; bohatá koncertná činnosť aj na Slovensku. 1991 koncert v pražskej Lucerne, kde bol aj krstným otcom reedície platne Karla Kryla Maškary. 1992 realizácia autobiografického profilu do cyklu Pesničkári slovenskí. 1993 odchádza zo Slovenska natrvalo do Čiech, kde dnes pôsobí ako novinár a publicista; sporadicky vystupuje v rámci koncertov Slnovratu so svojou dcérou Mariou Hoffman (spev, klávesové nástroje), Petrom Michalovičom a jeho synom Petrom Michalovičom, ml. (spev, gitara)

 

Názory | 3 05 2008 - 09:46