Cirkevnimajetek.cz


English English



« 15. 6. 2008 DISKUTUJTE - otevřená diskuse na dané téma
20. 6. 2008 Blog Joele Rumla a v něm odpověď poslanci Schwippelovi »

Dotčený poslanec Schwippel a jeho odplata - titulek blogu Aktuálně.cz, který nám synodní senior Českobratrské evangelické církve dovolil zveřejnit na našich stránkách.

 

Náboženská platforma ČSSD uspořádala ve čtvrtek 12.6. seminář k tématu Církve a majetek. Řečníků byla celá řada, jak s právním, ekonomickým, tak i teologickým vzděláním. Mezi námi seděl i pan poslanec Jan Schwippel. Posluchačů bylo hojně, možná sto.

Jako úvodní poznámku pro ty, kdo si většinou udělají názor o celém článku už na jeho začátku, předesílám toto – za poslední týdny a měsíce dlouhých jednání jsem nenabyl dojmu, že se církve kdovíjak třesou na majetek a nezaznamenal jsem ani náznak toho, že by jediným vnosem církví do nedávného jednání se státem, byla podmínka, aby peněz bylo co nejvíce. Církve šly do jednání se státem proto, že jako součást této společnosti rozumí závazku, který si nový režim sám stanovil. Totiž, že majetek ukradený předchozím režimem bude zvláštním zákonem řešen. Pokaždé, kdy byly církve zvány, byly připraveny jednat a to ve vzájemné ochotě dohodnout se a jednat věcně a cílevědomě. Poslední navržený způsob řešení, i když kompromisní, byl zatím tím nejlepším, co vlády našeho nového státu dokázaly za poslední desetiletí jako plnění svého letitého závazku nabídnout. Proto církve toto řešení přijaly a spolupracovaly na něm. Proto se dnes nemohou vyjadřovat k něčemu, co existuje jen v podmínečném a přacím tónu tvůrců jiných alternativ.

Byl jsem požádán, abych se ve svém příspěvku na čtvrtečním semináři zaměřil na otázky např. proč církve chtějí majetek, co s ním budou dělat, nemají-li spíše být chudé, apod. Kromě jiného jsem okomentoval běžně šířený názor, že církve mají být chudé. Tvrdí to většinou ti, jejichž záměrem je být bohatý a vychází to ze společnosti, která neúměrně času věnuje tomu, aby bohatla, a nelení pro dosažení tohoto cíle bojovat, stávkovat a rozhořčeně prosazovat svou. Připadá mi pokrytecké, že ten, kdo chce být bohatý, vcelku beztrestně a jednoduše určuje, kdo má být chudý, a tedy nepřímo uznává, že své bohatství bude budovat také proto, že druhému přikáže chudobu. Nehledě na to, že názor o chudobě církve lze jen stěží opřít o svědectví Bible.

Církve jako viditelná společenství i nyní majetek vlastní, snaží se s ním hospodařit tak, aby podporoval jejich hlavní poslání. Mají jej především proto, aby mohly přinášet do života společnosti něco, co kladně oceňuje bezmála 35% společnosti. To je největší skupina společnosti soustředěná k nějaké jednotící myšlence, oproti zbytku 65% společnosti, roztříštěnému do neskutečného množství nepřehledných, protichůdných a neměřitelných stran, komunit, spolků a organizací s největším dílem těch, kdo si užívají svou ztracenost v davu nebo blíže nedefinovanou a nezávaznou svobodu (případně jimi trpí). Církve opakovaně a stále tvrdí, že pokud by onu náhradu (částečnou a kompromisní) dostaly, pak ji nebudou používat k nákupu luxusních aut, budování sídel s bazény a heliporty, případně k jiným krokům dávajícím na odiv majetek, ale k opravám svého majetku, k službě, kterou budou moci rozšiřovat. A samozřejmě budou vytvářet rezervu, aby mohly žít, až financování církví státem skončí. To se ale někdy složitě vysvětluje tomu, kdo je vnitřně zatížen strachem, že víra v Boha jej ohrožuje a svobodu druhému hodlá patřičně znechutit. Ale tak to bylo a bude vždycky.

Pan poslanec Schwippel to poslouchal a jak později nepřímo přiznal, s touto částí neměl problém. Dotklo se ho něco jiného. Říkal jsem také, že si nedovedu představit historickou posloupnost změn jinak, než že nový politický systém ponese odpovědnost za systém předcházející, nehledě na to, že by bylo pokrytecké, kdyby z dob komunismu převzal jen něco, vybral si a odmítl se komplexně zabývat všemi negativními důsledky minulého režimu. Takto teoreticky to je akceptovatelné. Prakticky to ovšem rovněž znamená, že my, kdo jsme za komunismu žili, se strachem nebo s nadšením, jej podporovali, musíme ten samý vztah k minulosti přijmout také. A vzít ji se vším.

Posloucháte-li argumentaci o tom, že bude nejlepší ukradený majetek církvím nevracet, nenahrazovat a celou problematiku zamlžovat /bez ohledu na to, že si to nový režim hned zkraje sám sobě zákonem uložil a blokací majetku si příští řešení připravil (§29, zák.229/1991 Sb.)/, neubráníte se dojmu, že se společností nese zvláštní, neupřímný tón. Je to jako když hlavní slovo patří zloději. Ten vyhlašuje: ‚Ukradené ti nevrátím, protože máš být chudý, proto si vše nechám. Ukradl jsem ti majetek, ale nevrátím ti nic, dokud neprokážeš, co jsem všechno ukradl, jak jsem to ukradl, a pokud se mi tvé vyjádření nebude líbit, nevrátím ti také nic. Ukradl jsem ti majetek, ale protože nevím, jak majetek užiješ, nevrátím ti nic, a když se mi nebude líbit, jak majetek užiješ, nedostaneš zase nic. Ukradl jsem majetek, ale kolik majetku bylo, rozhoduji já, jako zloděj, nebo ten, kdo na původně nakradeném dobře vydělává. Ukradl jsem, předal jsem majetek svým dětem, ale protože jsem ho ukradl přece já, děti nic vracet nebudou.‘

Po tomto popisu nálad postkomunistické společnosti se pan poslanec Schwippel cítil dotčen. Neměl jsem důvod se mu omlouvat, jen jsem potvrdil, že to pro mě vyplývá z našeho nedořešeného vztahu k dědictví minulosti a našemu životu v něm. Odkud si stále neseme naprosto pokřivený názor na vlastnictví, ochranu soukromí, uznání práva a odpovědnosti. Protože před tím, jak nás minulost deformovala, pouze zavíráme oči, tušíce, že takový deformující režim mohl existovat i díky nám, mlčícím, strachujícím se, nebo i manifestačně volícím apod. Jsem si skoro jist, že tušíme, jak jsme tou dobou, alespoň my ze střední a starší generace, ovlivněni a jak v nás stále žije. Proto pořád hledáme jak z toho jinak a snáze vybruslit, aniž bychom si své postižení minulostí museli přiznat. To však nejde a pak se motáme v kruhu.

S panem poslancem jsem si na závěr ještě trochu popovídal a rozloučili jsme se.

Včera mi to vrátil. Vlastně ne, jen prozradil, proč se cítil dotčen. On už ve čtvrtek navečer asi věděl, co chystá. Že jeho iniciativa míří k založení komise, která bude hodnotit, zdali církvím něco dát a zdali se závazkem, který stát má, vůbec nakládat poctivě a spravedlivě. Do komise byli totiž vpuštěni i dva příslušníci strany, která vše před šedesáti lety nastartovala. Kteří se od někdejší loupeže tisíciletí nedistancovali, radují se stále z toho, že díky deformovanému svědomí mohou mít vliv a kteří nyní budou rozhodovat o způsobu náhrady křivd, které způsobili.

Je to všechno u nás jaksi zamotané, když s pomocí demokratů přímí viníci napravují své viny.

Názory | 20 06 2008 - 08:48