Cirkevnimajetek.cz


English English



« Pavel Kováčik
13. 5. 2008 Ministr Václav Jehlička a kampaň cirkevnimajetek.cz v Rádiu Proglas 30. 5. 2008 v 16.00 »

Shrňme si nejprve známá fakta, která vycházejí z předpokladu, na kterém se domluvily již dávno všechny politické strany s výjimkou komunistů, že je třeba se s církvemi vyrovnat.

Podle vládního návrhu připravovaného od léta minulého roku a potvrzeného souhlasem vlády, řádně předloženého a navíc doplněného v noci z 29. na 30.dubna 2008, by měly církve dostat celkem 83 miliard a řeholním řádům by měla být vrácena část zabaveného majetku v hodnotě 51 miliard. Česká republika by tuto sumu splácela šedesát let, i s úroky by to tedy udělalo 274 miliard. O době splácení se dá samozřejmě ještě diskutovat, a tím se konečná suma může snižovat.

Výčtový zákon, který vyžaduje poslanec Tlustý je jen snahou o nekonečné odkládání, protože jen pozemků, o které jde, je víc než sto tisíc. Ocenit každý z nich by trvalo nekonečně dlouho. Na tom se shodly již všechny předešlé vlády. I argumentace pana Tlustého o ceně za jeden hektar je proto zavádějící.

Podle vládě dostupných informací dne 25. února 1948 bylo církvím a řádům celkem zabaveno 181 326 hektarů lesní půdy, 72 202 hektarů zemědělské půdy a 3 600 hektarů vodních ploch. To, o čem se dnes jedná, představuje jen jednu třetinu všeho zabaveného majetku. Za vlády sociální demokracie v roce 1998 byl odhadnut tento majetek na 104 miliard. Ve dnešních 134 miliardách, což je součet oněch 83 a 51 miliard, je tržní cenou vyjádřena alespoň snaha splatit vnitřní dluh tohoto majetku.

Stát by začal podle návrhu zákona vyplácet náhrady okamžitě, ale až do roku 2030 by přispíval čím dál tím méně na platy duchovních. Církve by se na oplátku vzdaly nároků na vrácení majetku, který je v držení obcí a krajů a s tím i náhrady za ušlý zisk i za živý a mrtvý inventář.

Podle odhadů jen za zrušení patronátů v roce 1949 zákonem 218 o hospodářském zabezpečení církví, podle kterých se o střechy a fasády kostelů starala města nebo šlechtické rody, by církvím náleželo další odškodné asi ve výši 50 miliard korun. I proto nejde v případě církve o restituce, ale pouze o odškodnění, nebo jak se říkalo po roce 1990 o částečnou nápravu škod napáchaných bývalým režimem. Proto rovněž neplatí pro odhady ustanovení zákona o půdě, s kterými argumentuje pan Tlustý. Kdyby se totiž uplatnil restituční zákon, musely by se započítat i již zmíněné další položky. Připomínám jejich výčet:

  • fyzické vydání veškerého původního majetku církví a náboženských společností (vládní návrh počítá pouze s přibližnou jednou třetinou),

  • osobami povinnými vydat majetek by byly kromě státu i obce, kraje, právnické osoby soukromého práva (vládní návrh počítá s vydáním či vyplacením pouze majetku v držení státu),

  • náhrada znehodnocení majetku církví a náboženských společností (dle vládního návrhu se nic nehradí),

  • náhrada živého a mrtvého inventáře (podle vládního návrhu se náhrada nevyplácí),

  • poskytování náhradních nemovitostí za ty, které nelze vydat (podle vládního návrhu náhradní nemovitosti se neposkytují),

  • náhrady škod povinným osobám, které majetek držely v dobré víře (podle vládního návrhu se vydává pouze majetek státu, možnost náhrady škody nepřichází v úvahu),

  • navíc by bylo třeba započítat zvýšené výdaje státních finančních prostředků, které by bylo nutné vynaložit zejména v případě původních zemědělských pozemků na jejich vytýčení a zaměření, nákladů na znalecké posudky.

To, co tedy předvádí pan Tlustý a další poslanci, je jen účelové divadlo pro nekvalifikovanou veřejnost, které počítá se závistí (miliardy mají velkou emocionální sílu), protináboženským naladěním většinové společnosti (kvůli husitství a rekatolizaci jsme nejvíce sekulární společností v Evropě) a neúplným portfóliem médií, pro něž je i jen takovéto rámcové vysvětlení již příliš složité. Uvnitř redakcí panuje většinou představa, že by odradilo čtenáře. V televizi a v rozhlase se samozřejmě s tolika čísly a souvislostmi už skoro vůbec nedá argumentovat.

Neexistence prestižních, předplatitelských, těžkých novin a tedy posun hlavních deníků na úroveň popnovin (které se čím dál tím víc přibližují bulváru) degraduje vážný dialog na souboj účelových zjednodušenin, které se s podstatou zcela míjejí.

Církve se pak dopouštějí podobné chyby, když místo aby si zaplatily v hlavních denících celostránkové inzeráty, v nichž by zřetelně vysvětlily to, co dnešní noviny nedokáží, přistupují na interviewy se sice vysoce postavenými funkcionáři, ale nikoliv ekonomy, kteří by dokázali argumentovat věcně. Se slogany, „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ nebo „šlo by o druhé vyvlastnění, tentokrát demokratickou Českou republikou“ se už také nevystačí. Proto je třeba nahradit vnitřní transparentnost (která se týká jen skupinky odborníků) vnější transparentností a vyřadit ze hry falešné hráče typu poslance Tlustého. Na vnější transparentnosti by ale měla mít zájem i tato vláda, pokud to myslí se zákonem vážně (a nejde jen o předem domluvenou hru jak torpédovat dohodu: vy nám zvolíte Klause, my vám vrátíme majetek) a na inzerci by se mohla finančně podílet. Teprve potom by bylo možné vest kvalifikovaný dialog o podstatě.

Bohužel ale nejde jen o návrh na majetkové vyrovnání s církvemi, ten jen odhalil celkovou degradaci dialogu v našem veřejném prostoru na šermování emocionálními slogany a triviálními nálepkami bez obsahu. A to je právě ta skutečnost, která asi nejvíce ohrožuje naši mladou demokracii a i Topolánkovu vládu. Proto je také ve staré Evropě považována úroveň zpravodajství a komentářů za národní bohatství.

Blog Aktuálně.cz, text byl pořízen ve spolupráci s cirkevnimajetek.cz, najdete jej zde.

Argumenty | 12 05 2008 - 11:20