Cirkevnimajetek.cz


English English



« Postoj katolické církve k věcnému záměru zákona
Komunikační kampaň se připravuje a nový web je v provozu. »

Představte si, že zrovna splatíte dům a po návratu z banky vás u dveří čeká státní policie, která vám nezúčastněně sdělí, že je váš dům zestátněn a máte předat všechny klíče. Přesně tak se to stalo Školským sestrám sv. Františka v padesátých letech. Přišly o své gymnázium v Korunní ulici právě ve chvíli, kdy jej zaplatily.

Školským kongregacím byla v celém tehdejším Československu odňata veškerá školská a výchovná činnost. Pro naši provincii to znamenalo uzavření Gymnázia v Praze - Korunní ul., obchodní školy, obecné školy, později i zvláštní školy. Všechny budovy, které Kongregace vlastnila, byly zestátněny. Zůstaly jen ústavy pro mentálně postižené v Budeničkách a ve Slatiňanech, které byly později „darováním “ předány státu. Postoj sester k nezvykle tvrdým a nečekaným situacím byl vpravdě františkánským. Nejvíce je to zřejmé na jednání S.M. Elišky Pretschnerové, tehdejší představené sester v komunitě v Gymnáziu v Praze. Právě se vracela ze spořitelny, kde odevzdávala poslední splátku dluhu na stavbu Gymnázia. U vchodu ji čekalo několik představitelů nové státní moci ... Vyzvali ji, aby okamžitě odevzdala klíče od budovy, která tím okamžikem přestala být majetkem Kongregace. Možná, že čekali odpor, protest, ale sestra Eliška klidně odevzdává klíče a jde se sestrami do kaple. Nepláče, ale všechny společně zpívají Te Deum laudamus... Sestry všech kongregací očekávají další násilné akce.

V r. 1950 jsou v přesně stanovený den i sestry naší Kongregace, jak tomu bylo také u ostatních kongregací, svezeny do internačního tábora. Naše sestry budou ve staré, řadu desetiletí neobývané budově v Krnově. K dlouhodobé internaci je S. M. Václavka odvezena se sestrami jiných kongregací do Želiva. Přísný dohled státních zmocněnců byl zárukou, že sestry budou dobře střeženy a nebudou se pokoušet o kontakt se zahraničními „nepřátelskými“ mocnostmi, především s Vatikánem!

Z internace sestry postupně odcházejí do ústavů pro mentálně postižené a do domovů důchodců. Mohou však v těchto ústavech pracovat jen do doby, kdy mají nárok na důchod, potom musejí odejít. Kam? Provincie je nucena hledat vhodné objekty, kde by se o staré, nemocné sestry starala. Začíná dlouhá křížová cesta hledání vhodných objektů. Většina obcí však o takovýto přírůstek obyvatel - nepřátel socialistického zřízení - nestojí. Nakonec sestry získaly dva polorozbořené, k obývání naprosto nevhodné zámečky v malých obcích Hoješín a Cetechovice. Ze svých skromných příjmů je zakoupily, opravily, a protože nesměly nic vlastnit, nabídly - vlastně musely je nabídnout - jako dar státu. Součástí likvidace bylo i nařízení, že sestry musejí odejít z nemocnic. Odešly jsme z Vysokého Mýta a z Podbořan. Sestry se zařadily do komunit a pracovaly v nově přijaté službě v Ústavě sociální péče v Křižanově.

A jak jsme po létech vychovávaly nové členky řádu?

Přechodné uvolnění v letech 1968 -1970 dalo novou naději. Mohly jsme přijímat nový dorost, sestry se mohly účastnit kapitul i schůzí v generálním domě v Římě bez omezení počtu delegátek. Stav ovšem trval krátce a naděje pohasínala. Vymřeme? A co Církev? Z Božího vnuknutí přišel s návrhem nové formy výchovy k zasvěcenému životu kněz – františkán P. Jan Baptista Bárta OFM, který prožil ve vězení v mimořádně těžkých podmínkách 16 let. Přišel k provinciálním představeným naší i Slovenské provincie s návrhem: Vytvořit malou řeholní buňku, kde by sestry žily svůj zasvěcený život a kde by probíhala řádná formace. Tedy „teta“- starší sestra, již důchodkyně, nějaký vhodný domek spíš na okraji města, bez přímých sousedů. Postupně by se hlásila na byt děvčata, která by našla ve vzdáleném okolí vhodnou práci. Po příchodu z práce společná modlitba, formace, mše svatá. V domku býval i „strýček“ - kněz důchodce bez státního souhlasu, většinou i několikrát vězněný. Takto se utvářely malé komunity. Tetička obstarávala domácnost, formaci, dbala o to, aby nové členky vyrůstaly v opravdové Školské sestry františkánky.

Občas byla v domku slavnost a přijeli hosté. To když bývala obláčka, sliby, obnova slibů. Doklady o slibech, či obnově slibů musely být ovšem ihned zničeny, aby se nedostaly do rukou tajné policie. Při těchto slavnostech měli všichni svůj řeholní oblek a obřady byly přesně podle liturgických pokynů. Život v těchto malých komunitách byl velmi náročný pro všechny. Bylo to stálé ohrožení v případě, že by vše bylo prozrazeno. „Strýčkové“ kněží byli většinou ostře sledováni, a protože se sloužením mše sv. vlastně dopouštěli protistátní činnosti, bylo třeba dbát velké opatrnosti.

Sestry bláhově věřily v utajenost celé akce, ale členové STB bděli. Na Květnou neděli 27. března 1983 přesně ve stejnou hodinu ráno zazněl ve všech domcích u vstupních dveřích zvonek. Venku stáli příslušníci tajné policie a místní správy. Nikdo nesměl opustit domek, začaly domovní prohlídky a zabavování usvědčujícího materiálu: Brevířů, knih, rozepisovaných studijních textů, formačních materiálů, řeholních oděvů; to vše spolu s psacími stroji a magnetofony zaplnilo několik pytlů. V některých domech marně hledali Nejsvětější svátost, jak říkali „hostie“, jako přímý a velmi závažný důkaz trestné činnosti. Kaple byly totiž maskovány jako místnost pro studium nebo obývací pokoj. V okrasné dřevořezbě na zdi anebo jiné dekorační výzdobě byl vhodně ukryt Ten, který povolává a který byl smyslem života obyvatel domku. 16 členů - bratří a sester skončilo po této akci ve vazbě a odsouzeno do vězení, řada byla mnohokrát vyslýchána a zastrašována. Starší sestry byly obdivuhodně statečné. Nikdo nezradil, neselhal. Svět se brzy dověděl o této události a následovaly interpelace, žádosti o propuštění a ukončení stíhání. Bratři a sestry prošli touto zkouškou posíleni a prověřeni. Žili dál tuto formu života. Buď čest a chvála všem těm statečným, kteří stáli pevně a žili charisma svého zasvěceného života v tak těžkých podmínkách.

Jiné formy útlaku a pronásledování byly obdobné jako u všech řeholních společností. Sledování a mnohdy svévolné šikanování postihovalo i naše sestry v zahraničí. Generální představená S.M. Eliška Pretschnerová sice dostala povolení k návštěvě sester v republice, ale poté zde byla držena 14 měsíců a nemohla vykonávat svůj úřad. Nic nepomohly desítky žádostí, proseb, hodiny záměrně prodlužovaného a ponižujícího čekání na přijetí u zodpovědných činitelů Ministerstva kultury. Až když přijížděl k jednání s československou vládou vyslanec Svatého otce kardinál Calasuono, dostala S. M. Eliška pokyn, že má urychleně odcestovat do Říma. Odletěla stejným letadlem, které kardinála přivezlo, ale generální vikářka S. M. Luceta Macíková byla zadržena před odletem. A otec myšlenky malých komunit P. Jan Baptista Bárta OFM dostal čtrnáct dní po svém pohřbu předvolání k nastoupení trestu vězení...

S.M. Blažena Fabíková OSF Náš život za totality, redakčně zpracováno podle http://web.iol.cz/sestry-osf/

Příběhy | 5 02 2008 - 22:29