Cirkevnimajetek.cz


English English



« Z vystoupení výkonného místopředsedy SMO ČR Jaromíra Jecha, konference CEVRO, 31. 1. 2008
Restituce v likvidaci aneb Historie zámku Červená Řečice »

K výkladu čl. 16 Listiny základních práv a svobod Ustanovení čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, uvádějící, že „církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti nezávisle na státních orgánech“, je možno vykládat různými metodami výkladu. To jsem si uvědomila minulý týden při státních zkouškách na právnické fakultě. Jedna otázka z předmětu Teorie práva se týká metod výkladu právních předpisů. Správná odpověď, po které se pídí studenti druhého ročníku, kteří tuto státnici skládají, zní následovně. Existují standardní metody interpretace práva a metody nadstandardní. Standardními metodami jsou metoda gramaticko-sémantická, logická a systematická. Nadstandardními metodami jsou výklad historický, výklad teleologický a výklad komparativní. Autoři učebnice dále říkají, že nadstandardní metody mohou být použity a jejich „závěry obstojí, nejsou-li v rozporu s textem a výsledky dosaženými standardními metodami“.

Listinná úprava práv církví a náboženských společností vykazuje ve srovnání s Ústavní listinou přijatou v r. 1920 podstatně vyšší pozornost vůči této problematice. Rozdílný přístup dokumentů vychází z doby, kdy byly oba základní zákony formulovány a přijaty. Ústavní listina z r. 1920 stanovila: § 122 Všichni obyvatelé republiky Československé mají v stejných mezích jako státní občané republiky Československé právo vykonávati veřejně i soukromě jakékoli vyznání, náboženství nebo víru, pokud výkon ten není v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy. § 123 Nikdo nesmí býti ani přímo ani nepřímo nucen k účasti na jakémkoli náboženském úkonu s výhradou práv plynoucích z moci otcovské nebo poručenské. § 124 Všecka náboženská vyznání jsou si před zákonem rovna. § 125 Vykonávati určité náboženské úkony může býti zakázáno, odporují-li veřejnému pořádku nebo veřejné mravnosti.

Zatímco po první světové válce existovala snaha o liberalizaci společnosti a laicizaci státu, po r. 1989 bylo nutné naopak postavení církvím po čtyřicetiletém umlčení vrátit. Návrat do předchozích poměrů však byl ze zřejmých důvodů nemožný. Nebylo možné vrátit církvím všechny veřejné funkce, které měly v 19. ani první polovině 20. století. Zákon o úpravě platů duchovenstva za první republiky v § 1 stanovil, že „Kongrua duchovenstva …činného při správě farních úřadů jakož i jiné veřejné duchovní správě na místech systemizovaných se souhlasem státní správy kultové stanoví se roční částkou…“. Je zřejmé, že funkce, které církve vykonávaly v této době, jsou v současnosti kromě řídkých výjimek v rukou státu, a to jak v administrativní, tak v sociální sféře. Postavení církví se v těchto oblastech bude obnovovat velmi těžko. Z toho vyplývá podle mého názoru modifikace jejich postavení, které je založeno na listinné úpravě.

Pan profesor Pavlíček píše ve svém komentáři k Listině, že ustanovením odstavce čl. 16 odst. 2 a 4 „bylo zrušeno předchozí právo státu spolurozhodovat (většinou však rozhodovat) o obsazování církevních úřadů. Bylo tím zrušeno i tradiční právo státu, které přešlo na vládu z panovníka po vzniku Československé republiky ve vztahu k církvi římskokatolické a bylo znovu dohodnuto v Modu vivendi mezi Vatikánem a čs. vládou v roce 1928.“ Toto konstatování odpovídá skutečnosti. Rovněž to však odpovídá tomu, co chtěl (měl v úmyslu) zákonodárce článkem 16 Listiny učinit. Obnovit a rehabilitovat postavení církví, které bylo během posledních 40 let marginalizováno a dát jim samostatnost v rozhodování, kterou v období totality ztratily. Ústavodárce si byl vědom skutečnosti, že formulace obsahující slovo „nezávislost“ uvedená v tomto ustanovení je jedinou možností, jak autonomii v postavení církví posílit alespoň ústavněprávně, v situaci, kdy bylo nenávratně přerušeno staleté výchovné a vzdělávací působení, kdy byl majetek, který církve používaly, postátněn a vliv církví na něj anulován. Listinné ustanovení bylo programem, který měl být dovršen dosažením skutečné nezávislosti církví.

Vzhledem k tomu, že čl. 16 odst. 2 neměl na našem území svého ústavního předchůdce, bylo jasné, že se jeho výklad nezbytně bude muset s budoucnu stát předmětem sporů. Prof. Pavlíček plédoval už v r. 1999, kdy vyšlo jeho druhé vydání komentáře k Listině, pro restriktivní výklad tohoto ustanovení, když konstatoval, že jiné případy (rozuměj jiné případy než v ustanovení jmenované) nezávislého spravování....by neměly svou povahou vybočovat z případů, které jsou demonstrativně uvedeny, a zejména nemohou narušovat suverenitu státu a demokratický řád lidských práv. Prof. Pavlíček dále říká, že lze pochybovat, zda současná právní úprava církevního sňatku je ještě v souladu s tímto ustanovením.

Opačný výklad aplikoval minulý Ústavní soud, když usiloval o výklad řekněme extenzivnější a poukazoval na demonstrativnost výčtu. Ústavní soud posuzoval registrační princip použitý při vzniku církevních právnických osob za porušení čl. 16 odst. 2. V nálezu č. 4/2003 Sb. se vyjádřil, že zákonem stanovené omezení základního práva (...) nespadá pod žádnou z uvedených ústavních kautel a nedovolil tak v podstatě žádný zásah do vzniku instituce, kterou církve zřizují.

Tento nález byl posléze fakticky zpochybněn novým Ústavním soudem v nálezu Pl. ÚS 2/06, který připustil podstatné zasahování státu do vzniku církevních právnických osob. Jak celá tato diskuse souvisí s církevním majetkem? Po právnické stránce jde o zdánlivě odlišnou materii. Současná diskuse se soustřeďuje na to, že církevní majetek byl po podstatnou část středověku i novověku pod dohledem státu. Formy dohledu a dispozic s tímto majetkem ze strany státu se v průběhu staletí měnily. Je však třeba připustit, že tomu tak bylo právě pro důvody, které spočívaly ve veřejnoprávním působení církví, pro blízké spojení církve a státu, pro vyrovnávání vlivu církve ve veřejných úkolech.

Tyto funkce církve byly státem nenahraditelné. Když po Bílé hoře doufali představitelé katolické církve ve vrácení rozchváceného majetku, dostalo se jim místo nich od panovníka odvodu 15 krejcarů z každé bečky soli dovezené do Čech. Arcibiskupství tak získalo podíl na clu, tedy příjmu státní pokladny, aby církevní instituce mohly obnovit své základní funkce, pro správné fungování státu nezbytné.

Tyto funkce se však církvím nikdy nevrátí, i z nového zákona o církvích a náboženských společnostech vyplývá, že se vychází z toho, že církve nikdy nedosáhnou veřejných funkcí tak, jako tomu bylo v minulosti. Odpadá tedy důvod, aby stát o vliv na církevních záležitosti jakkoliv usiloval. Tak jak je omezen význam veřejné funkce církví na funkci doplňkovou, tak mizí i nutnost dohledu. Jinak řečeno, pokud tvrdíme, že církevní majetek byl po významné období majetkem veřejným, (a proto není nutno jej vracet), zcela opomíjíme druhou stránku věci, tedy to, že církev měla ve stejné době nepominutelný vliv na spravování veřejných záležitostí. Chtěli-li bychom se do tohoto stavu vrátit, museli bychom církvím vrátit i jejich vliv na veřejné záležitosti. Pak by šlo o restitutio in integrum.

Pokud to však není možné, musíme rezignovat na návrat vlivu církve na veřejné záležitosti a musíme se pokusit aspoň o takový stav, který Listina nazývá pojmem nezávislost. K tomu může napomoci určitá forma majetkových restitucí, stejně jako důvěra v církve při zakládání právnických osob. Návrh věcného záměru zákona používá pojem narovnání, podle mého názoru jde však o pouhou jednostrannou omezenou rehabilitaci (17 let po Listopadu), která umožní církvím určitou formu samostatnější existence. Tímto způsobem se alespoň částečně a postupně splňuje programové ustanovení Listiny, stanovící, že církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti nezávisle na státních orgánech.

Právní rozbory týkající se majetku církví jsou důležité, ale vzhledem k historickému vývoji mají a nezbytně musí mít jen omezenou vypovídací hodnotu. Pokud zjišťujeme, že majetek církví byl zákonem považován za majetek plně soukromý až v době, kdy byl obstaven podle pozemkové reformy v r. 1919, není možno tímto argumentem příliš operovat ani ve stanovisku pro církevní restituce, ani ve stanovisku proti nim. V obou případech jde o argument účelový, který nic nevypovídá o tom, jakou roli tento majetek hrál ve společnosti a čemu sloužil. Důležité však je, zda může bývalý církevní majetek přispět k celkové restituci postavení církví, které bylo minulým režimem zdecimováno.

Nejsem historik, není v mých možnostech dohledat a posoudit všechny historické prameny pro učinění závěru, zda 25. 2. 1948 měly církevní subjekty majetek, který se jim má návrhem zákona vrátit, ve standardním vlastnickém vztahu. Domnívám se však, že historický výklad ustanovení čl. 16, který upravuje nezávislost církví, je nutno uzavřít tak, že církve mají mít takové postavení, které by zajistilo autonomní spravování vlastních záležitostí. Tento výklad má závěry, které nejsou v žádném rozporu se standardními metodami výkladu. Vracíme se tím do státních zkoušek z Teorie práva, která uvádí, že „závěry obstojí, nejsou-li v rozporu s textem a výsledky dosaženými standardními metodami“. Nezávislost církví je možno i gramaticky vykládat tak, že musí mít majetek, který by jim umožnil nezávisle vykonávat základní církevní funkce, aby měl každý právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru, buď sám, nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováním obřadu.

Z vystoupení Jindřišky Syllové, ředitelky Parlamentního institutu, konference CEVRO, 31. 1. 2008.

Autorka je ředitelkou Parlamentního institutu, pracuje rovněž jako odborná asistentka na katedře ústavního práva Právnické fakulty UK.

Argumenty | 16 02 2008 - 15:17